Trekování pod nejvyšší horou na Zemi. Pohoří Himálají stále roste díky neustálému tlačení Indické desky na Eurasijskou, v důsledku čehož se zvětšuje i nadmořská výška Mount Everestu.
Oficiální název státu Nepálské království
(Kingdom of Nepal , nepálsky Nepál Adhirádžja též Šrí Nepála Šarkár)
1. den
Praha, odjezd do Frankfurtu. Vstávání je šílené, již ve čtyři hodiny ráno. Většina nepálské skupiny je již v plné polní a tak nasedáme do nízkopodlažního autobusu (který bude potřeba nejspíš při cestě zpátky, až budou klouby bolet). Ve Frankfurtu máme malé potíže s identifikací správného terminálu na letišti. S trochou navigace místních silničářů se daří přijet na správné místečko.
Odbavujeme batožinu a dostáváme se do zóny, ze které už není úniku. Tam čekáme hrozně dlouho než vůbec nasedáme do letadla. Od letušek BIMAN BANGLADÉŠ AIRLINES dostáváme pokyny, jak se chovat v kritických chvílích za letu. Doufáme samozřejmě, že nenastanou. Při poslední projekci zapínáme pás a odlepujeme se od země. Sedím u okna, což je prima a výhled stojí zato. Do Bangladéše bychom měli překonat čtyřhodinový rozdíl. Přistání je v Dháce.
2. den
Kolem půlnoci dostáváme jídlo od letušek pěkně na tácek. Je to dost pálivé a tak se mi daří sníst jen přílohu a moučník. Po večeři skoro usínám, když se rozdrnčí signalizační zařízení a letadlo se začne dost klepat. Turbulence jsou docela silné a tak se všichni poctivě znovu poutají do sedaček. Tento scénář se několikrát opakuje, aby pak mohl ustat úplně. Kolem druhé hodiny ranní středoevropského času a šesté bangladéšského, vidím z okna poprvé vrcholky Himaláje. Slunce osvětluje jejich špičky. Úžasné. Přistáváme v Dháce a ve strašném vedru na letišti čekáme několik hodin na náš spoj směr Kathmandu.
Naše přistání v Kathmandu proběhlo hladce, přistáváme roku 2059 nepálského kalendáře. Ulice Kathmandu jsou automobilově i čilým ruchem docela divoké. Jak absurdní, že rozvoj automobilismu zde způsobil, že město pod třpytivými vrcholky Himaláje má jedno z nejhorších ovzduší na zemi. Namasté Nepál.
3. den
Ráno vyrážíme autobusem za kulturou a památkami Kathmandu. Monkey Temple, Stupa Buddhanath, Pashupati Area. Necháváme se vysadit pod kopcem s buddhistickým klášterem Swayambunath, který je jedním z nejznámějších symbolů Kathmandu. Cesta na vrcholek vede po strmých schodech, které jsou lemovány spoustou krámků se suvenýry. Na malém prostranství před chrámem se prohání několik opičáků.
Takhle shora je nádherný výhled na město pod námi. Stupa se dá obejít celá dokola, po obvodě je lemována modlitebními mlýnky, které všichni zuřivě roztáčejí. Nejvyšší budova chrámu má ze všech stran dobře viditelné Budhovy oči, které jsou pro celý Nepál víc než symbolické. Pashupatinath je chrám zasvěcený nejvyššímu bohovi Šivovi. Ten je chápán, jako ničitel, ale zároveň jako zachránce a pro zdejší věřící je nesmírně důležité uchovat si jeho náklonnost. Šiva má několik podob a Pashupati je jeho mírumilovná verze. Další kapitolu tvoří svatí muži, jógou vytrénovaní borci, kteří již dosáhli své nirvány a oprostili se od svých tužeb a potřeb.
Okamžitě skočí po každém kdo vyfotí jejich pomalovaná těla a hádají se s ním o každou rupii, kterou ze tento modeling požadují. Dále stojí za pozornost řeka Bagnati a kremace, které se na jejím západním břehu provádějí. Podle hinduistické víry se musí tělo mrtvého zpopelnit do čtyř hodin po smrti. Pohled na vyčuhující nohy z hořícího táboráku je opravdu jen pro silné povahy, nehledě na ten těžký smradlavý kouř. Po úspěšně vykonané kremaci se vše smete do řeky, ve které se hnedle koupou malé děti. Bouddhanath stupa patří k největším v Asii. Celý prostor nad stupou je obestřen množstvím šňůrek a pestrobarevnými modlitebními praporky.
4. den
Odjezd na letiště v Kathmandu, kde odbavují ne mezinárodní, ale vnitrostátní lety. Měli bychom konečně z našeho Kathmandu vystoupat s místní leteckou společností asi dvacetimístným letadlem do skoro třítisícové Lukly. Zatím dva lety před námi zrušili kvůli špatnému počasí a mlze. Čekáme na letišti několik hodin, ale vyšší síly nedovolí našemu letu odlepit se z letiště. Známe ale letiště v Lukle, tudíž bezpečnost nade vše.
Z letiště se tedy vracíme zpět do Kathmandu a odpoledne objevujeme jeho chudší část, kde je fantastický čilý ruch. Jsou to spletité uličky plné nepálských obchodníků s úžasným výrazem a velmi přívětivou tváří. Jakmile vidíme místní masnu, tak se zapřísaháme, že maso už si v Kathmandu asi nedáme. Večer pak vyrážíme společně s ostatními na pivko do restaurace.
5. den
Ráno opět v 6.15 odjezd na vnitrostátní letiště v Kathmandu. Tentokrát máme štěstí na počasí, odbavujeme bágly, platíme letištní poplatky a sotva dohltáme ranní snídani chleba s chlebem proloženým plátkem sýra. Jen polkneme již nás naženou na kontrolní odbavení a pak už čekáme jen na naše dvaceti místné letadlo. Většina z nás zůstává relativně v pohodě i před tou představou, že přistávací dráha v Lukle má jen pár desítek metrů a končí kolmou skalní stěnou. Navíc do Lukly musí pilot naletět z kolmo postaveného údolí a z letové výšky klesnout do údolí, které je navíc šikmo položené. Takže žádná legrace.
Vycházíme tedy na odletovou plochu a čekáme až naše malé letadélko přistane vracející se z Lukly, kam odletěla první ranní skupina. S údivem konstatujeme, že takový stroj nás vyzvedne do oblak. Zvláště, když po přistání vidíme, jak letový mechanik neustále roztáčí vrtule, aby se nezastavily a asi nezasekly. Pravý důvod nám zůstal utajen. Každopádně plni odhodlání nasedáme do letadélka a kurtujeme se do sedadel. Hanka je sice trochu zelená, ale nese to statečně.
Po rozdání bonbónů a vaty do uší startuje pilot motory a rolujeme po odletové dráze. Po chvilce se odlepujeme od země a sledujeme rozsáhlou zástavbu Kathmandu. Let vypadá bez problémů, jen občas se to s letadélkem zachvěje, ale nic co by pilot nezvládl. Sledujeme zelená políčka zahalená mraky, pak zahlédneme, na chvíli, ty nejvyšší vrcholky Himaláje a pak se to stane! Prudký obrat doleva, žaludek až v krku, prudké klesání a první pohled na přistávací plochu. Je to neuvěřitelné, nastává prudký náraz a v tom zjišťujeme, že přistávací plocha je stavěná do kopce. Zároveň na pár desítkách metrů musíme zabrzdit. Zdá se to nemožné, ale s očima navrch hlavy sledujeme výsledek.
Podařilo se a za pár sekund se náš „stroj" již ani nehne a my za velkého potlesku odměňujeme pilota za jeho výkon. Vybudování letiště znamenalo pro Luklu dramatický rozvoj. Původní pastvina ovcí s několika chatrčemi se stala stěžejním bodem vysokohorské turistiky pro oblast Khumbu.
Z Lukly pokračujeme do Phadingu 2.840m. Potkáváme moře jaků nesoucích nelehký náklad a s pocitem jak málo nesem my bojujeme o pozici na stezce. Přes moře lodží překonáváme most a zůstáváme na noc. Jsme zděšeni, jak nás provází neustále civilizace.
Máme čtyřlůžkový pokoj. Všichni čekáme asi tři hodiny na jídlo, hrajeme scrabble v kostkách a povídáme. V šest už je tma jak v pytli a v devět se nám nějak pořád oči neklíží, tak si říkáme zda není blbý jít spát už tak brzo. Zalezeme si do spacáku a nějak padají pořád takové hlášky, že se nemůžeme přestat smát. Pak nás ale přemůže únava a přece jen se nám kukadla zavřou.
6. den
Ráno, jako poctiví „spáči", jsme samozřejmě buzeni drtivým klepáním stropu a halasným křikem. Přes noc pršelo, ale ráno je už sluníčko a tak odpočatí vyrážíme z Phadingu (2610 m) na cestu do Namche Bazaaru. Je osm hodin ráno a stezka je již plná všech těch, kteří chtějí vidět Mount Everest, stejně jako my.
Dnes přecházíme absolutně největší počet mostů, jaký jsme dosud dokázali zdolat. Jsou pěkně vysoko nad vodou a cesta přes ně houpavým pohybem a občasným poskočením jde v klidu zvládnout. Kluci si dávají v jedné z prvních lodží snídani, my pokračujeme dál. Zrovna vidím, jak nosič nesoucí plato vajíček křičí na nebohého jaka, který do něj rohem strčil a nyní je z vajíček budoucí omeleta. Myslím ale, že v první lodži se zpracují.
S výhledem na sedmitisícovou horu Thamaserku sedáme k peprmintovému čaji, ale za chvíli jdeme dál směr Namche. S Janou už máme hlad a tudíž k poslední lodži v kopci před Namche asi nevydržíme a tak pojídáme úžasné špagety a nudle se zeleninou a česnekem. Paráda. Dochází nás Mára a s pohledem na naše jídlo pospíchá dál, ať už má hlad téže ukojen. S Janou docházíme celou skupinu v parku Sagarmatha a vydáváme se vstříc prvním výškovým metrům.
Kopec do Namche je trochu už na zadýchání, ale zvládáme jej s přehledem, i když zpoceni a unaveni. Namche je rozloženo na širokých terasách ve svahu půlkruhového přírodního amfiteátru s kulisou štítů Kongde Ri a Thamserku. Toto administrativní centrum národa šerpů má policejní stanici, telefonní a faxové spojení, zubní ordinaci, směnárnu, pekárny. Namche Bazaar byl v minulosti obchodním střediskem v němž se setkávaly tibetské karavany s indickými obchodníky. V Namche, po čajíčku, jdeme do úžasné lodže. Právě přiběhl Petr, že po půl osmé večer nemáme vycházet ven, že místní psi dost koušou. Odpoledne jsem si velmi milého psíka hladila, ale vzhledem k tomu, že nejsem očkovaná proti vzteklině, tak to respektuji. Nakonec se ukázalo, že v Namche je stanné právo a večer je zákaz vycházení. Hrajeme tedy kostky.
7. den
Dnes je aklimatizační den v okolí Námčiku. Ráno jdeme posnídat do místní pekárny, dáváme si velkou termosku čaje, čokoládový mufin a máslovou bagetu. Z pekárny šupajdíme pro věci a vycházíme nad Namche Bazaar do Khunde 3.850 m, kde je Hillaryho nemocnice.
Tato nemocnice byla založena s velkým přispěním Sira Edmunda Hillaryho. Zdoláním nejvyšší hory na světě se život chovatele včel z novozélandského venkova rázem změnil. Hillary stále zůstává hybnou silou v projektech výstavby škol a nemocnic v nepálské oblasti Solo Khumbu. Dále pokračujeme do Kumjungu 3.753 m, kde je zmiňovaná škola. Dosahujeme nadmořské výšky evropského Grossglockneru a tak je nám některým už trochu nevolno. Zároveň, konkrétně u mě, se velmi projevuje přechod na místní stravu a tak tolik obávané potíže vážně nechybí.
Vidíme i letiště, kam přistávají letadla vezoucí ty nebožáky s „vejškovkou" do Hillaryho nemocnice. Městečko Khunde nás dost překvapuje velkým počtem roztomilých domků. Tolik jsme jich tady přece jen nečekali, ale už si začínáme zvykat, že zde v Nepálu není nic nemožné. Civilizace sem vtrhla s komerčními výpravami dost rychle a tak není divu, že lodže, které jsme čekali, jako nejskromnější po cestě, jsou na místní poměry dost luxusní.Jen tiše doufáme, že se s nadmořskou výškou tato civilizovanost alespoň trochu zmírní. Říkám si, že jsme v Nepálu vlastně pozdě.
Dnes se většina starých dřevěných a provazových mostů vyměňuje za nové železné, které mají k romantice Himaláje trochu dál. Zároveň lodže kolem treku k Everestu jsou již vybavenější než před lety a tak není výjimkou třeba dvoulůžkový pokoj a za úplatu „hot shower" atd. Některé věci jsou člověku skoro líto, že zde jsou, i když mu to zkomfortňuje pobyt zde.
Na druhou stranu ještě před lety zde nebyl internet, nebylo možné nakoupit potraviny a získat další vymoženosti. Vývoj jde strašně dopředu a tak jsme vlastně rádi, že jsme tu sice pozdě, ale přece brzo, protože za pár let už tu snad budou jezdit i auta. To ale nijak neomezuje tu krásu horských velikánů, které tady příroda vytvořila. Ty jsou úžasní a úžasní zůstanou.
Jen turistů bude přibývat, protože to, co bylo dřív jen pro dobrodruhy ve stanu s přírodní povahou, se s tímto komfortem stává dosažitelné již pro člověka, který není tak dobrodružný typ, ale má alespoň průměrnou fyzičku a zvládne takové převýšení. Takže v Khunde jsme nemocnici věnovali pár symbolických rupií, abychom alespoň takto přispěli na zde ojedinělé zdravotnictví. Cestou zpět nás zastihl déšť a i teď, když jsme po večeři, prší neustále, tak máme maličko obavy, jaké ráno nás překvapí a zda se ty osmitisícovky konečně vyhoupnou z Himalájské mlhy.
8. den
Po snídani v pekárně se vydáváme opět vstříc výšinám do Phunkri Drenka, do Tengboche. Dnes jsou úžasná panoramata. Na obzoru vidíme posvátnou bílou věž Ama Dablam 6.856 m. Ze začátku jdeme po vrstevnici a tak cesta ubíhá v pohodě.
Po teplé polévce klesáme dolů do údolí k řece Dudh Kosí a přes most nabíráme namáhavé výškové metry do Tengboche 3.860 m. Jdeme strašně pomaličku a i tak dech občas nestačí. Uhýbáme sestupujícím jakům, jejichž rohy vypadají někdy nebezpečně. Dobrá je taktika úhybu ke skále, jelikož směrem ke srázu do údolí stačí, aby nás jak maličko postrčil a letíme.V Tengboche je lodž v třílůžkovém provedení a tak společně s tandemem Smolových zabírám postel.
Jdeme se mrknout do kláštera, kde mniši malují mandaly na pevný podklad. Ve tři hodiny odpoledne klášter otvírá dveře zvědavým turistům, kteří se u vchodu povinně zouvají a po studených kamenných podlahách chodí bosi. Na stěnách jsou pestrými barvami nakreslena kola života, jež symbolizují buddhistickou představu o podobách bytí. Před vysokou sochou sedícího Budhy hoří knoty namočené v oleji a kouří vonné tyčinky.
Buddhismus se do Solo Khumbu dostal poprvé před více než 350 lety díky Lámovi Sangwa Dorje. S jeho jménem je spojován počátek historie kláštera v Tengboche. Při jedné meditaci v místech dnešního Tengboche mu uklouzla noha a zanechala otisk jeho chodidla ve skále. Tento úkaz si vyložil jako znamení, že se jedná o vhodné místo pro stavbu budoucího kláštera. Klášter v Tengboche je jeden z nejdůležitějších buddhistických klášterů v Nepálu. Roku 1989 postihl klášter ničivý požár, který způsobil značné škody. Nový klášter je vybudován z kamene a částečně ze dřeva. Po prozkoumaní milého kláštera si schrupnu a pak hurá na večeři.
9. den
V noci na středu se probouzím a slyším cinkání hustého deště na střechu. Říkám si, to bude den, v dešti! Ráno ale nestačíme věřit svým očím, když setřeme zapařená okna. Venku napadlo asi 10 čísel sněhu a neustále hustě sněží. Rozhoduje se, zda vůbec vyrazíme.
Devátá rozhodla, sněžit nepřestává a my vyrážíme. Nastal čas goretexu a návleků, čepic a rukavic. Z Tengboche cesta klesá napříč rododendronovým lesem, obzvláště jistě pěkným na jaře, kdy jsou všechny stromy obsypané červenými a růžovými květy. Povrch je dost kluzký, takové sněžno blátivé bahýnko. Co kousek, to skoro uklouznutí. Procházíme stovkami zasněžených rododendronů a připadáme si jak v tropickém pralese, kde sněží. Překonáváme most a s nastoupáním pár výškových metrů přicházíme do Pangboche, usedáme do restaurace a dáváme si nášup. U horkých kamen sušíme věci a po chvilce se vydáváme na cestu. Pomalu postupujeme kolem řeky do vesničky Somso, já dávám polévku, ostatní čaj.
Začíná mě být poněkud nevolno a třepe se mnou zimnice. Hlava třeští, jak o závod. Kroky už skoro nezvládám, jdu už jen naučený pohyb. Janča s Petrem vidí můj zelený obličej a tak na mě každých pár kroků čekají, abych nesešla z cesty. Rozhodující je kopec směrem k Periche 4.240 m, ten mi dal.
Teď už jen sestoupit dolů do vesnice a nemám jiné přání než vlézt do spacáku. Hned za nízkým hřebenem před Periche začíná foukat studený vítr, kterým je údolí pověstné. V této oblasti ročně umíralo v průměru kolem pěti návštěvníku na akutní horskou nemoc a proto zde byla roku 1975 postavena malá nemocnice, v níž zahájilo činnost Himalájské záchranné sdružení. Dobrovolníci, většinou specialisté na problematiku horské nemoci, tady setrvávají během jarní a podzimní trekařské sezóny. Pro těžké případy mají k dispozici dva tlakové vaky, do kterých lze pacienty uzavřít a vzduch jim jednoduše vhánět šlapací gumovou žabkou.
Akutní horská nemoc vzniká vlivem podstatně sníženého atmosférického tlaku, kdy se krev méně okysličuje a organismus se ocitá v kyslíkovém dluhu. Prudké bolesti hlavy, nevolnost, zvracení, ztráta rovnováhy a rychlý tep jsou klasickými příznaky mozkového, či plicního edému (otoku). Na horskou nemoc neexistuje lék, řešením je sestup do nižší polohy, eventuálně okamžitý letecký transport do Kathmandu, či provizorně krátkodobý pobyt v tlakovém vaku. Jedinou možnou prevencí je řádná aklimatizace.
Naproti nám přichází Michal s dobrým úmyslem vzít mi batoh, ale nemůžu mu jej dát, abych neztratila zbytek svého maličkého ega. Pak to má ale již rychlý spád. Točí se mi hlava, zimnice se mnou třepe ostošest. Darina mě vytahuje spacák z batohu, Jirka přináší čaj a aspirin, všichni jsou moc fajn, až se stydím, že kolem mě tak skáčou, ale každý můj odpor je marný a ještě mě maximálně vyčerpává, tak pomoc s vděčností přijímám. Janča nese čaj, Darina na mě hází jeden spacák za druhým, aby mě bylo teploučko, musím vypadat vážně hrozně.
Slyším jen, že jde Darča zjistit situaci do vedlejší, výše zmiňované, nemocnice, kde mají kyslíkový stan pro případ, že by se mi vejškovka nezlepšila. Pevně ale věřím, že vše bude ok. Po čtvrt hodinách mě vždycky přijde nějaká dobrá dušička napojit čajem. Horký čaj do žaludku to je „lábuž". Alespoň se mi tělesná teplota trochu zvedne. I dýchání už je lepší. Jirka mě měří tep, je 110, což je dost a tak poctivě dýchám, nedělám rychlé pohyby a snažím se usnout. Je to čest, stará se o mě vlastně vědecký pracovník, který zkoumá činnost lidského mozku v závislosti na časovém posunu, jak řekla Hanka. Večer pak přichází Darina a vytáhne mne za ostatními do jídelny. Na jídlo nemám pomyšlení a tak mi Ivoš dává energetickou tyčinku s glycinem a taurinem, ať mám, alespoň trochu síly. Lubošovi sním jednu bramboru a zase se mi přitěžuje. Tak pospíchám do svého spacáčku. Noc teda nebyla nic moc. Má trasa spočívala v cestě z pokoje na záchod a zpět. Pár prášků a přežila jsem noc.
10. den
Ráno s údivem zjišťuji, že mi je úplně skvěle, takže vyrážím s aklimatizační skupinou do Dingboche. Pod drobnohledem kráčím velmi pomalu, ať mě zase nedohoní vejškovka. V Dingboche 4.350 metrů, si dáváme brambůrky, čaj, kafíčko atd.
Je to taková pohodovka. Procházíme městečkem a pokračujeme dál do kopců, ať naženeme trochu výškové metry. Většina vychází nahoru ke kapličce, já traverzuji pár
metrů pod nimi. V sedle se potkáváme a společně scházíme dolů do Periche. Při pohledu z výšky Periche vypadá jako malý labyrint kamenných ohrad a pastvin.
Po večeři hrajeme kvarteta a pak hádáme osobnosti. Je u toho velmi veselo, obzvláště pak, když si Petr vymyslí paní Nobelovou a informace o ní docela váznou. Je půl osmé večer a všichni vypadají dost unaveně. Vydržíme ještě hodinku a pak jupí na kutě.
11. den
Dnes opouštíme naši útulnou lodž v Periche. Společně s jaky postupujeme kolem vody stékající z hor, panoramata jsou úžasná. Pak následuje kopec do osady Dughla 4.600 metrů a po jídle stoupáme ještě výš. Sedlo může být skoro v 5.000 metrech, to znamená, že překonáváme Mount Blanc. Ze sedla zas trochu naklesáme a jdeme víceméně po vrstevnici. Mraky už zahalují ty největší vrcholky. Kluci, kteří šli před námi, ještě hlásí, že zahlédli Nuptse 7.879 m. Krásnou vyrovnanou pěšinkou přicházíme do Lobuche. Jsme ve 4.900 m a musím říct, že nám je zatím celkem dobře. Doufejme, že to vydrží i nadále. Zdejší lodže jsou vystavěné z kamenů, jediného dostupného stavebního materiálu.
Děláme skupinové foto a pokračujeme v cestě na Gorak Shep 5.190 m. Musíme odhazovat nejsvrchnější vrstvy oděvu, neboť slunce i v této pětitisícové výšce svítí ostošest. Mám sice winstoprová kaťata, ale nahoře jen vestičku bez rukávů a je mi teplo. V této výšce už se člověk do kopce zadýchá celkem slušně. Spoustu nádherných výhledů a asi kolem jedenácté přicházíme do Gorak Shepu. Jsme ve výšce 5.190 m. Potkáváme se s klukama, kteří tam jsou již druhou noc a jsou očividně nadšeni, že nás vidí. Radostně nás vítají a tak hned přisedáme k jejich stolu a objednáváme si u „Didy" jídlo. Didy je nepálský výraz pro zkušenou a starší ženu. Kluci právě přišli z vrcholu Kala Pataru 5.545 m a tak jsou trochu unavení a načerpávají síly.
Rozhodujeme se, zda po jídle vyrazíme do base campu pod Everestem. Jdou jen kluci, Jana vypadá na pár hodin strávených ve spacáku a Hanka píše deník. Zbývá to tedy na mě, ale mám trochu strach když vím, jak většinou „chrtí". Každopádně nepodléhám panice, balím věci, hlavně bundu, vodu a čelovku a v závěsu za Márou, Michalem a Petrem, vyrážím směr B.C. Everest.
Cestou mne předhání Vojta a Luboš, tak se jen ptám na cestu a dál pokračuji vedle ledovcové morény sama. Terén je docela těžký, samé kameny, stoupání, klesání a pokaždé si říkám, že teď už přece ten základní tábor musím seshora spatřit, když jsme nastoupali těch pár výškových metrů a ono pořád nic a síly ubývají a zároveň i čas návratu je třeba zvážit, jelikož za 2 hodiny se úplně setmí. Jsme nyní v blízkosti nejvyšší hory Země. Její sousedi nás ohromují již delší dobu. Závěr údolí zastiňují Pumori, Khumbutse, nad sedlem Lho La vyčuhuje z Tibetu Changtse, po pravé ruce je nepřátelská stěna Nuptse s charakteristickými pruhy. Je ironií, že ze základního tábora není Mt. Everest vůbec vidět. Kemp je situován na bezútěšně vyhlížejícím suťovisku ledovce Khumbu.
Už jsem na posledním výhledovém kopci před morénou a rozhoduji se pro návrat. V tu chvíli potkávám Láďu, nejde moc rychle, tak mu přeju hodně štěstí a ještě škemrám o kamínek z B.C. Everestu. Láďa slibuje, dojde-li tam. Já už jen silou vůle dokodrcám asi za jeden a půl hodiny zpátky do lodže Gorak Shep, jelikož jsme ve výšce nad 5.000 metrů, tak se nedýchá zrovna 2x úžasně. Pár kroků, které bych jinde uběhla za okamžik, zde trvají věčnost. Otevírám teda dveře z Gorak Shepu a zdravím Janu a Hanku, které sedí pospolu u teplých kamen.
Bolí mě dost hlava, tak zkouším usnout na palandách, ale zima mě vyžene do teplé kuchyně. Čekáme teda, kdo z kluků vběhne první nazpět. Podaří se to Ivošovi, který tu trasu musel skoro běžet, aby to stihl. Trasa do B.C. je totiž dost náročná a dlouhá. Ani není moc nadšen japonskou expedicí, kterou tam viděl. Za chvilku přichází Mára, dost vyčerpán a za ním pak kluci Petr s Michalem, taky unaveni a dost podrouženi. Všichni se shodují v tom, že je to dost náročný terén a proto odpolední výstup do B.C. Everestu může být nebezpečný. Při čaji kluci vyprávějí jak je cesta docela zmrzlá a pak přichází ještě Libor, brácha Ivoše. Kluci si dávají jídlo, venku už je tma a tak máme strach o zbytek skupiny. Asi v sedm hodin přichází Láďa, totálně zmrzlý, vyčerpaný a na první pohled je vidět, že mu moc dobře není.
Cestu hledal už za tmy a vejškovka mu ubrala dost sil. Když ho vidíme v takovém stavu, docela se zhrozíme, co asi ten zbytek. Hanka hned nalévá Láďovi čaj a on prokřehlými prsty vyndává z kapsy ten „můj kamínek" z B.C. Pak už se situace stává vážnou, protože Vojta s Lubošem se neustále nevracejí a kluci vědí, že nemají ani čelovky. V půl osmé už máme strach opodstatněný – venku je mráz, tma a kluci jsou bez jídla, pití a čelovek. Mára, Ivo a Petr na sebe hážou znovu bundy a vyráží klukům naproti. Šli na místo, kde je Láďa naposled viděl, ale vracejí se s nepořízenou a tak se řeší, zda zburcovat řadu šerpů, která je v tu chvíli na Gorak Shepu anebo vystačíme vlastními silami. Kluci jsou ale dost unaveni, navíc je bolí hlava (příznak vejškovky v 5.000 m).
Radíme se co dál. Teď už nikdo nepochybuje, že Vojta a Luboš mají nějaké potíže, které v takto vysokých horách a za takových nočních podmínek můžou skončit smrtí. Je těžké zároveň rozhodnout, aby se kluci, kteří jsou sami vyčerpaní, se je vydali hledat. Čekáme do devíti, nastává domluva se šerpy, zda by se nezapojili do hledání, většina jich ale žádá diskutovat o ceně a tak se kluci rozhodnou vyrazit sami. Nastává hromadění všech potřebných věcí pro kluky na cestu – spacáky, čelovky, náhradní baterky, vitamíny, teplé oblečení, iontové nápoje atd. Každý rychle nosí, co může.
Láďa domlouvá s klukama signály při záchraně a dvojice, jak budou postupovat při hledání. Libor se vydává s jediným šerpou, otázka je zda mu bude stačit, pak Ivo s Márou prozkoumají celou cestu do B.C. Everestu a Michal, Petr a Láďa půjdou po moréně vedoucí kolem cesty, kdyby spadli náhodou tam. Zároveň my s holkama musíme zůstat v pohotovosti, kdyby se kluci vrátili, aby se hned poskytlo vše nutné. Hanka navrhuje, že lepší bude, když zalezeme do spacáků, ať jsme alespoň trochu odpočatí, ale samozřejmě nezamhouříme oka. Každé vrznutí dveří je signál, že se kluci vracejí s novou zprávou. Kolem půlnoci přichází Libor, že viděli čerstvé stopy směřující dolů do Lobuche, což nemůžeme vůbec pochopit. Následně pak přicházejí kluci – také s neúspěchem. Je to hrozná situace, vůbec nevíme, co s nimi je.
13. den
Asi v 6.00 ráno. Přichází Hanka, že venku potkala šerpu, který přišel z Lobuche a má zprávy, že tam kluci v noci omylem sešli, od Dariny si půjčili čelovku a ve 22.00 večer se vydali zpět do Gorak Shepu. Údajně došli kolem půlnoci a v tuhle chvíli už spí v Gorak Shepu.
Je nám všem dost špatně po probdělé noci a jelikož náš plán byl vystoupit na nejvyšší bod naší expedice Kala Pattar 5.545 m, vydáváme se tedy i v tomto stavu vzhůru. Mě je hrozně na zvracení, tak to nejdřív vypadá, že zůstanu v lodži, ale pak si říkám, že kousek zkusím a když tak se vrátím zpět. Je mi dost špatně, ale bojuju, vždy pár desítek kroků a stavím na vydýchání. Kousek nad osadou Gorak Shep se tyčí jehlan majestátní Pumori 7.145 m, na jejímž bílém pozadí se jasně odráží cíl našeho putování. Je to docela drsné. Pak už ale doháním na dohled Janu, Michala, Petra i Hanku a tak postupuji pořád výš a výš. Je po sedmé ráno, mrzne až praští, mám na sobě dvě bundy, rukavice a vše nejteplejší.
Kolem 7.30 nás osvítí slunce, vykukující nad Nuptse, je to nádherná scenérie. V tu ránu letí spousta svršků dolů, protože i když je tak brzo, tak žár v této výšce je neúprosný. S přibývající výškou se začíná otevírat pohled na tmavou špici Mount Everestu 8.850 m, vzdáleného pouhých 10 km vzdušnou čarou. Takže pár kroků, vydýchání , pár kroků, až vidím vrcholek Kala Pattaru. Zbývá asi ještě 200 výškových metrů. Povede se a stojím na vrcholu společně s ostatními. Fotíme a kocháme se. Z vrcholu Kala Pattaru, ozdobeného modlitebními praporky, lze přehlédnout jedinečné horské panoráma: od hraničního průsmyku Lho La Paas, přes Everest West Shoulder, po nejvyšší Mt. Everest, osmitisícovky Lhoce a Lhoce Šar, zasněžené Nuptse až k Ama Dablamu. Všude jen led a sníh, stín a světlo, široko daleko žádná stopa po zeleni.
S pohledem na nejvyšší horu na světě se vybavují myšlenky i na její pokořitele. Po dlouhém a svízelném výstupu jihovýchodním hřebenem stanuli 29.5.1953 Hillary a šerpa Tenzing, jako první lidé, na nejvyšším bodě světa, na 8.850 m vysokém Mount Everestu. Také George L. Mallory a Andrew Irvine...to co se této dvojici přihodilo 8. června 1924 nedaleko vrcholu Everestu zůstává záhadou. Je pravděpodobné, že na vrcholu nestáli, ale vyloučit to nelze. Pro dnešní expedice vystupující na tuto nejvyšší horu planety je nutné podstoupit i finanční aspekt. Povolení k výstupu na Everest pro skupinu do 7 osob přijde na 500. 000 USD. Velmi vysoké jsou i ostatní nezbytné poplatky. Cena pro jednotlivce se hravě vyšplhá do závratných výšin.
My ale nemáme tolik času na rozjímaní, jelikož musíme sestoupit za naší skupinou přes Lobuche do Dzounghly. Sestoupíme tedy dolů z Kala Pataru do Gorak Shepu a čekáme nějaké novinky, co s klukama. Vidím Luboše a tak mě napadá, že je vše o.k. a kluci jsou v pořádku. Ale dozvídáme se, že se Luboš s Vojtou rozdělil a do Gorak Shepu dorazil pouze Luboš v 9.30 ráno. Někteří kluci už se vydali zase Vojtu hledat a nám tahle zpráva moc radosti nepřidá. Musíme ale dohonit skupinu v Dzounghle, protože když bychom zůstali a pomáhali s hledáním, nevěděli by zas oni co je s námi.
Vyrazíme tedy skoro okamžitě, po náročném výstupu a sestupu, dolů do Lobuche, cestou sledujeme ledovec, neuvidíme-li tam nějakou postavu. Bohužel nemáme štěstí. V Lobuche dáváme oběd a rychle pokračujeme v cestě, ať jsme ještě za světla v Dzounghle. Cesta je delší než jsme čekali a po probdělé noci toho máme plný kecky. Já teda hlavně! Ploužím se za ostatními, jak pytel brambor. Jsem hróóózně vyčerpaná. Pak vidíme nádherné jezero a potom už ne až tak nádherný kopec, který nás čeká. Naproti nám naštěstí přichází Jirka, tak mu s radostí přenechám batůžek a stoupáme nahoru poslední výškové metry do Dzounghly.
V lodži už skoro nejsou místa, ale ještě se vejdeme. Je děsná zima, už se těšíme až sestoupíme a trochu se zahřejeme. Navečeřím se a hned zalézám do spacáku, jelikož mám horečku, tak ať ji přemůžu. Zde od civilizace jsou lodže prosté, podezdívka z kamenů, na ní houně a zima jako v Rusku. Dole jsme nadávali na komfort a tady už bychom raději trochu teploučka. Vyčerpáním usínám a kromě jednoho nočního „čůrání" spím úžasně celou noc. Snad nejlíp ze všech dní tady v Nepálu.
14. den
V osm hodin vycházíme z Dzongly. Dneska nás čeká přechod ledovcového sedla Chola Pass 5.360 metrů.Po včerejším náročném dni jsme se ještě plně nezotavili a čeká nás mnohahodinový pochod do Dragnaku 4.700 m. Tedy, když bude volno v lodži. Jinak bychom museli pokračovat další dvě hodiny do Gokya. Ráno ještě fotím paegase (bílého koně). Je v tom mrazu asi stejně neschopný pohybu jako já. Takže v mém záběru vydrží dlouho. Cesta z Dzongly nejprve sklesá do údolí k ledovcové říčce, kde již vidíme to převýšení, které nás nemine, než zdoláme vrchol sedla. Jde se mi těžko a každý krůček mě „bolí". Ze začátku stoupáme po cestě zvedající se od vody. Ubíhá nám to pomalu, v tom slyším pád a polohlasité volání „Petře!". Vidím Janu, jak ulehla na placák do potoka. Vypadá to, že bez cizí pomoci se nevyškrábe na matičku zemi. Přibíhá Petr s rozčíleným výrazem, jako že jemu by se to přece stát nemohlo, ale trochu Janču i přesto popostrčí... Situace je zachráněna. Za chvíli jsme na skále a výška už je znát.
S malými zastávkami přicházíme ke stěně skály a odpočíváme před technicky obtížným a exponovaným výstupem. Pak se hrneme po kamení s většími, či menšími šutry, kolmo vzhůru. Občas musíme uhýbat sestupujícím človíčkům a vzhledem k úzké cestě je to mnohdy nad lidské síly. Navíc široké koše nosičů o nás občas nemile zavadí. Daří se a za chvíli budeme v sedle Chola Pass 5.340 m. Fotíme zpátky jezero v údolí, Hanka nám dává kousky „vrcholového" sušeného masa a dál už pokračujeme po ledovci.
To jsem ve svém živlu, konečně chřupe snížek pod nohama a jsou vidět celé sněhové pláně s nejvyšším bodem sedla ve výšce 5.340 m. Tohoto bodu docela snadno dosahujeme a odpočíváme. Sestup, který nás čeká, dlouhým a strmým suťoviskem, namrzlými balvany a zmrzlým sněhem, nevěstí nic dobrého. Navíc nemáme mačky ani jiné vybavení. Vrhám se tedy, zabodávajíc paty co nejvíc do zmrzlého sněhu, najít co nejlepší strategickou cestu a neupadnout. Jde to dobře, sklon svahu je asi 45 stupňů, ale za chvíli jsme na cestě a pokračujeme dál balvany, přes které je těžké udržet rovnováhu. Dochází nám voda, tak jakmile narážíme na obstojnou strouhu, nabíráme vodu do láhví a za pomoci desinfekčních tabletek ji můžeme po 35 minutách vypít.
Cesta je opět delší než jsme čekali a tak kolem čtvrté dorážíme do Dragnaku. Ještě svítí sluníčko, tak někteří odvážní skáčou do potoka se umýt. Někdo to odflakuje jen umytím obličeje, ostatní poctivě i nožky a dokonce přichází na řadu praní. Večeřím brambory a dvě vařená vejce. Snažím se vypít co nejvíc tekutin a po pár řádkách v deníku jdu spát. Máme společnou palandu s Janou, Petrem a Michalem, kde normálně tolik lidiček nespí, ale v lodži už není místa nazbyt. Noc je konečně celkem prospaná, hurá. Už není ani taková zima v noci.
15. den
Po snídani vyrážíme z Drahnaku směr Gokyo Lake 4.800 m. Je to přes morénu ledovce Ngozumbá. Terén je nepříjemný a už se těšíme až budeme v Gokyu. Konečně vidíme azurově modrá jezera – vypadají úžasně. Zároveň máme výhledy na několik osmitisícovek. Jasně vidíme Cho Oju a Petr s Michalem si myslí, že zahlédli i Makalu. Dneska je prostředí tak neskutečně fotogenické, že nestačím mačkat spoušť.
Konečně přicházíme do Gokya a ubytováváme se v luxusních lodžích... Po společně strávených nocích jsou opět dvoulůžková. Docela to vítáme, už je vidět, jak jsme zhýčkaní. V restauraci švýcarského typu, která má prosklený výhled na jezero, si dáváme konečně něco jiného než rýži, těstoviny nebo brambory – a to pizzu! Je vynikající, ňam. Sice jsme unaveni, ale vydáváme se na cestu k dalšímu jezeru. Je opět dál než to vypadá podle mapy a tak se vracíme pořádně promrzlí. S Janou si zaplatíme kýbl „Hot Schower" a ve sprše, ze které fungují asi pouze 3 trysky, se snažíme ze sebe umýt tu špínu posledních dní. Právě čekáme na večeři a plánujeme zítřejší výstup na Gokyo Ri 5.357 m. Vypadá to, že budeme vstávat kolem šesté hodiny, ať stihneme pěkné počasí na fotky.
16. den
Dnes všichni kolem šesté sice vstávají, jen nás s Michalem nějak nikdo nepřišel vzbudit, tak máme jaksi skluz i na snídani a tak utíkáme seč nám síly stačí. Rychle sbalíme věci na kopec a jdem se nasnídat. Dneska se cítím super, úplně naopak než před výstupem na Kala Pattar. Dáváme čaj a já sním jen vařené vejce, druhé strkám s sebou do kapsy.
Čeká nás vrchol Gokyo Ri 5.357 m. Milý deníčku, je to neuvěřitelné, ale vycházím jako první! Překonávám lávku z kamenů přes jezero Gokyo. Málem to končí pádem do vody, jelikož v sedm ráno jsou ještě pěkně namrzlé. Přejdu ale i poslední a nastupuji do cesty vedoucí k vrcholu. V patách už mám Jarču a Pepu. Pepa nám chvíli ukazuje záda, ale pak ho my necháváme za sebou a postupně se s Jarkou střídáme ve vedení na kopci. Je to neskutečné, ale Jarka vůbec neodpočívá, to já si zase občas dáchnu, ale vždycky ji zas doženu. Jde se mi výborně, předcházím i zpívající si šerpy (říkám si, že kdybych já zapěla, tak se zhroutím vyčerpáním v půli kopce), pak nechávám i Jarku za zády a cupitám si to pěkně k vrcholu. Občas zahlédnu Janu a kluky, ale za každou zatáčkou mi zase zmizí.
Je úplně jasno a výhledy jsou nepřekonatelné:
Cho Oyu 8.153 m Gyachungkhang 7.952 m Everest 8.850 m Makalu 8.463 m Lhotce 8.501 m Nuptse 7.864 m Pumori 7.165 m Cholatse 6.440 m Taboche 6.542 m
Hledím dolů na tři ledovcová jezera sevřená svažitým terénem a mohutnou boční morénou ledovce Ngozumba. Teď, když se budeme vracet, vypadá to, že jsme již úžasně aklimatizovaní. Těsně před vrcholem mě dohání Jana a tak na vrchol Gokyo Ri vystupujeme společně. Trvalo nám to asi 1 hodinu a 40 minut z Gokya s převýšením skoro 600 m.
Počůráme vrchol a fotíme okolní vrcholy a čekáme na kluky. Všichni jsme se shodli, že výstup na Gokyo Ri se nám líbil daleko víc, než na Kala Pattar. Zároveň vrchol je rozlehlejší a prostornější, tak je zde víc místa pro naše skopičiny. Společně čekáme na celou naši skupinu, ať můžeme udělat skupinové foto. Podaří se a můžeme sestoupit tedy zpátky k jezerům. Tam si dáváme tu úžasnou „garlic pizzu" a vyrážíme na několikadenní cestu do Jiri.
Kopírujeme dravou vodu vytékající z Gokya a víceméně po vrstevnici sestupujeme do níže položené lodže. Z Gokya sklesáme přes Pangka (málo místa na ubytování) do Machherma 4.450 m. Lodže začínají být opět luxusnější s klesající nadmořskou výškou. Jsme rádi, že nám bude tepleji, ale romantika Nepálu zas maličko ustoupí do pozadí. Právě sedíme v restauraci a popíjíme teplý čajík, interiér vypadá už skoro jako bychom byli někde v Bavorských Alpách. Příští dny uvidíme ty horské velikány ze stále větší a větší dálky, jak budeme sestupovat do Lukly a Jiri Baazaru.
17. den
Ráno, po vydatné snídani v Machermu 4.450 m, vyrážíme směr Porto. Je dost vysoká oblačnost a tak horské štíty jsou vidět jen z jedné desetiny, zhruba jak přicházejí mraky. Cesta je najednou taková divná, jak jsme sešli do údolí a nejsme v bezprostřední blízkosti těch zasněžených štítů. Prostředí nejdřív vypadá jako kopce v Peru, pak se změní naším náhlým sestupem do cedrového a rododendronového lesa, kde si zas připadáme jako v jiném světě. Už je nám hned tepleji, jak jsme sestoupili níž. Ovšem ne nadlouho. Ve vesničce Dole si dáváme polévku a jídlo. Za chvíli se vydáváme do Phortse Drengka 3.675 m, ale když přicházíme, už v lodži není volného místa. Pokračujeme tedy v cestě do šíleného kopce na Mong La 3.973 m. Cesta trvá asi 115 minut a jsme v úžasném výhledovém místě Mong La. Házíme batohy na postele a frčíme vedle na jídlo. Nyní čekáme u teplých kamen na kus „žvance".
18. den
Noc na kopci v Mong La byla super a co teprve ty výhledy ráno. Úžasné, nemohli jsme si vybrat lépe. Dnes již od prvního sluníčka to vypadá na velmi klidný odpočinkový den. Nejprve, po vydatné snídani, se vydáme směr Namche Bazaar. Jdeme skoro po vrstevnici, takže na únavné šlapání to nevypadá. Neustále se nám ve své plné kráse ukazuje Ama Dablam a to tak, že ze všech svých stran. Najednou se cesta stáčí dolů do údolí. Pociťujeme již první záchvaty nížinného horka. Nížinného tedy v uvozovkách, jelikož jsme pořád asi v 3.500 m.
Cesta nás náhle přivádí do Kumjungu a zde se již někteří členové naší výpravy neudrží a bojují o teplý hrnek kávy. Vysledujeme tedy nejmodernější cukrárnu a všichni, jako jeden muž se nahrneme do útulného interiéru. Je zde přehršel bochánků, zákusků a všeho sladkého. Každý si vybírá dle svých nejniternějších chutí. Po uspokojení jednoho z našich smyslů vyrážíme na kopec, kde leží „nóbl" hotel Everest View, který zde nechali postavit japonští investoři a po jeho prozkoumání a shlédnutí nejvýše položeného volejbalového hřiště, přicházíme do Syangboche a míříme dolů do Namche. Očividně vyčerpaní a nemocní zámožní zahraniční turisté tu končí poté, co se nechali, vysadit z helikoptéry a spěchali vstříc himalájským obrům. Příliš mnoho lidí doslova závodí s časem, aby už už viděli Everest. Neberou v potaz zákonitosti pomalého přizpůsobování lidského organismu velké nadmořské výšce.
Velkolepý horský chodník nás přivádí zpět do Namche Baazaru. A ten rozdíl! Namche působí teplým dojmem. Před pár dny tomu bylo naopak. Zítra bude sobota, den určený trhům. Z dalekých rovin je sem dopravováno obrovské množství rýže, kukuřice, ale i banánů a mandarinek. Šerpové z Kumjungu, Phortse a Pangboche přinášejí brambory. Začíná pilné smlouvání. I přes pár mlžných mráčků se nám otevírá pohled na lodže v Namčiku. Jdeme do naší prověřené parádní lodže a s Janou pak dáváme teplou sprchu, což se neobejde bez bystrého sledování místního majitele lodže. Právě sedíme v jídelně a čekáme na večeři. V tom se ve dveřích objeví Ivoš a Libor, totálně zmáčení, vracející se z Island Peaku a první věta, kterou jim „hltáme" z úst je, že: „Vojta je o.k. a nalezen, někde na ledovci".
Našel ho prý Mára, asi ve tři odpoledne a donesl jej na Gorak Shep, odkud kluci zase scházeli dolů do Lobuche, aby mohli vyrazit na Island Peak. Všichni museli být samozřejmě po té noční pátrací akci dost vyčerpaní, ale přesto do toho šli. Na vrchol se dostali čtyři . Vojta při posledních 50 metrech, které mají sklon asi 60 – 70 stupňů, zajistil špatně prusík a utrhl se Lubošovi z jištění. Letěl prý asi 100 m, dokonce minul ledovcovou průrvu a kromě poškrábaného obličeje a šoku, který utrpěl, mu očividně nic není. Luboš za ním slaňoval okamžitě dolů, aby mu poskytl případnou pomoc. I jemu zbývalo na vrchol asi jen 50 m. Vrcholu tedy dosáhli kluci Novákovic a Láďa s Márou, kteří si pak ale nemohli uvařit na vařiči jídlo, protože na nepálském trhu koupili petrolej, který se používá na zapálení jačích výkalů, ale sám dobře nehoří.
Citace bratrů...
Luboš: Zneužíval moji větu : „Každý má své temto", Vojta: „Já chodím po výrazných cestách!" Vojta: „Výrazný pád, mačky... zadek, mačky zadek." Vojta: „Po pádu jsem se zastavil, otevřel termosku a napil se." Za chvíli přislaňoval Luboš, zjistil, že brácha je ok a začal hledat krytku od foťáku. Omlouvám se všem nezúčastněným, kteří v tuto chvíli čtou tyto řádky a nerozumí co předešlými pár větami chtěl básník říci. Autorka nemá sílu to pro neaktivní členy expedice rozklíčovat.
19. den
Ráno už se všichni těšíme do pekárny na čerstvé bochníčky, čajíček a kávičku. Pak se v rychlosti jukneme na místní trh a vydáváme se nad Namčik do kláštera Thame. Převýšení by mělo dosáhnout maximálně 400 metrů, tak doufejme, že mapa nelže. Nejprve nastoupáme, pak jdeme skoro po vrstevnici a zase klesáme. Míjíme pár roztomilých vesniček a za tou poslední nás čeká prudké klesání k řece a spatřujeme most, přes který vyrazíme opět nahoru k Thame. Tajuplný církevní stánek patří mezi nejstarší v zemi Šerpů. Pohádkově působící chodníček kličkuje mezi vzrostlými jalovci, míjí kamenné oltáře, prochází prastarým čortenem. Cesta je opět delší než se zdálo. Ptáme se na cestu a vypadá to na pár posledních desítek výškových metrů. V klášteře se nás ujímá malý mnich a vede nás okolo všech modlitebních mlýnků a nakonec dovnitř kláštera k Budhovi. Vnitřní výzdoba kláštera je jedinečnou sbírkou sakrálních předmětů, nemajících obdoby, jak jsme se dozvěděli, v celém Solo Khumbu a snad i samotném Nepálu.
Přispíváme několik rupií na tento klášter a milým rozloučením opouštíme jeho brány. Trochu níže, na cestě zpět do Namche Bazaaru, usedáme na kámen a Jana s Petrem pojídají tuňáka s chlebem, já mám porci jačího sýra a ranní chléb z pekárny, jen Michal pouze ochutnává a čeká až zastavíme na polévku někde v lodži. Cestou nás málem sráží rozdivočelí jaci, kteří si razí cestu i s nákladem.
Po prohlídce chrámu Ganka usedáme do lodže na nějakou tu ňamku a hlavně ať si odpočineme před dlouhou cestou. Objednáváme si jídlo, paní Didy vypadá, že nepochopila, i když jsme jí to asi třikrát opakovali, tak s napětím čekáme, co že to vlastně dostaneme. Únava na nás přichází náhle a válíme se tu po stole, tu na našich seslích a už už voláme Smolovi, či Vojtu, aby po nás víceméně zahájili pátrací akci. Jsme totálně grogy a pohled na nás musí být vážně hrozný.
Po jídle se ale vzpamatujeme a utíkáme po kamenité vyšlapané cestě pěkně do Namche. Kluci by ještě chtěli do pekárny, ale musíme jim to s Janou mírně zatrhnout nebo bychom se snad nedostali do lodže. Objednávám horkou sprchu, ať jsem „in" a hned beru věci a hrnu se do jejich útrob. Teplá mi teda moc nepřipadá, tak aspoň zavírám uvolněný kohout od studené a už je to lepší. Předávám klíče Michalovi a uléhám do spacáku, i když je před večeří, tak snad ji nepropásnu. Janča s Petrem nás budí, ať jdeme spapkat něco k snědku. Večeře je dobrá, ale je jí málo. Po večeři následuje poslední noc v Namche Bazaru.
20. den
Z Namche Bazaru vyrážíme samozřejmě z pekárny po dobré snídani. Potkáváme spousty Čechů, kteří odlétali až za plné sezóny a pak jeli autobusem z Kathmandu do Jiri. Odtamtud už pak pěšky do Lukly. Jana s Petrem v nich poznávají své staré známé ze školy. Nastává „plodná" debata. Pak nakoupíme zásoby jačího sýru a chleba a můžeme vyrazit dolů z kopce a opustit Namčik. Jdeme nám již známou trasou, z kopce je to docela fajn. Překonáváme most a dole za řekou zůstáváme na kávu. Pak pokračujeme do sedla národního parku Sagarmatha a zase po nás chtějí vízum. Scházíme do Phadingu, kde jsme spali při cestě na Everest a dáváme jídlo. Potom pokračujeme do Lukly a Cheplungu.
Noc trávíme v Himalayan lodge Cheplung. Ubytujeme se a hned utíkáme do neskutečného proskleného skleňáku. Didy je na poli, tak jídlo připravuje pilná mladá dcerka, ale říkala, že zatím umí jen některá jídla, tak čekáme a Pepa s Michalem topí v malinkých kamnech. Dělají co můžou, shání suché topivo a třísky a brzo je vážně teplo. Mezitím přichází Didi a vaří pro nás všechny. Je to super. Darině není moc dobře, tak se plánuje zítřejší návštěva nemocnice v Lukle. Pěkně jsme se najedli a hurá do hajan.
21. den
Ráno scházíme konečně neznámým terénem. Jdeme bez Darči a Jirky, kteří to vezmou přes nemocnici v Lukle. Je hrozné horko a tak před kopcem odpočíváme a pak jej naráz vyběhneme k horské chatě. Je tam maličko roztomilo–pomalejší paní, takže příprava oběda trvá asi 2 hodiny, samozřejmě i při placení nastává trošku delší počítání. Ale vše dopadá dobře a můžeme vyrazit dál. Na cestě pod námi vidíme už Darinu s Jirkou, tak na ně čekáme u další lodže. Tam se rozhodujeme pro následující domečky... Everest Treking Lodž a v ne moc čistě vyhlížejících pokojích, se ubytováváme. Nyní právě sedíme v kuchyni, kde se připravuje jídlo. Je zde úžasný mladý Nepálec, který „nám udělá vše nejlíp", jak nám s Jančou hned po příchodu sdělil. Otáčí se tedy úžasně! Seká, krájí, vaří, smaží. Je to neuvěřitelné.
Anglicky nám vypráví, že kuchtit se učil v Gokyo regionu a tam i 4 roky pracoval a učil se jazykům. Je hrozně roztomilý i komunikativní. Abych pravdu řekla, někdy je možná lepší nevidět, jak se jídlo připravuje. Ale už jsme pobytem tady otrlejší. Čekám na své brambůrky, tak uvidím co se z nich vyvrbí.
22. den
Po noci strávené v Pujanu, kde máme zážitky s úžasným kuchařem a noci plné štípání blech na špinavých ložích a zároveň máme ještě čerstvé zážitky z nočního mejdanu domorodců a jejich vonných tyčinek. Vyrážíme ráno již před osmou a čeká nás perný přechod po vrstevnici do údolí a pak docela dlouhé klesání. V Bubse si dáváme v jedné navenek dobře vyhlížející lodži oběd. Čekáme asi hodinu a půl a výsledek je šokující. Má pizza vypadá tak, že na syrové placce je nakrájený jakýsi lopuch, který před námi utrhla na zahradě a na něm sušená mrkev. Jíst se to moc nedá. Ostatní taky jeví známky nespokojenosti. Obzvlášť zajímavá je i Janina zeleninová polévka. Je v ní samý špenát a divná hnědá omáčka. Potom následuje dlouhý sestup až do Jubingu.
„Mladí" na nás čekají dole v Jubinku až u mostu a u vody už nejsou lodže na spaní. Nezbývá nic jiného, než se vrátit asi 150 výškových metrů zpět a hledáme co nejbližší lodž, abychom toho zpátky nenastoupali už moc. Jedna taková rodinná se nám hned zalíbí, i když holky skoro protestují, že tam není teplá shower. Ale zůstáváme a domorodci kvůli nám vystěhovávají děcka z teplých pelestí, ať si mají „Tůristi" kam lehnout. Nakonec je přesně devět postelí a my se nastěhováváme. Spím na pryčně a to dost tvrdě, ale zaplať pánbů za ní.
V noci nás trochu ruší místní domácí zvířectvo, hlavně nejuštěkanější pes na světě. Dnešní den je kritický a naše skupiny se zítra rozdělí, jelikož nabíráme moc velké zpoždění a tak já, Michal, Jana a Petr vyrazíme ráno v šest hodin a pokusíme se dohnat jednodenní zpoždění. Máme totiž v plánu vyšetřit ještě alespoň jeden den raftování na divoké nepálské řece.
23. den
Ráno vstáváme v 5.40, ať stihneme snídani. V 6.15 vycházíme z Jubingu a necháváme tam vysmátou skupinku našich zkušenářů. Čeká nás cesta do Nunthaly 2.330 m asi 800 m převýšení do Taksindu (klášter) dalších 700 metrů. Takže hned po ránu nás čeká nepříjemných 1.500 m převýšení. Ze začátku dupeme pěkně svižně a potíme se ostošest, ale to nás nemůže zastavit. Rada starších rozhodla, že dva „silnější články" předběhnou trasu a nám ostatním objednají jídlo, ať pak nečekáme 2 hodiny, potřebné k jeho přípravě. Dostala jsem se do skupiny vrcholových sportovců, kterou tvoří jeden cyklista, jeden veslař-kajakář a vrcholová plavkyně. Na rovině jim šlapu na paty, ale v kopci to vypadá tak, že někdy nevidím skoro ani jejich záda. Milý deníčku, vidím to tak, že až s nimi skončím etapu, já budu tak namakaná.
Oběd mě čekal v Ringmu 2.720, objednány byly nudle a tomato soup. Nelením a usmlouvávám čokoládovou tyčinku Mars. Času není nazbyt, tak do sebe naházím jídlo a hned se zvedáme do dalšího stoupání. Už se mě nejde moc dobře, spíše se šinu, tak na mě ostatní solidárně čekají. Přicházíme do městečka kde, jak nám paní Tichá-Netichá poradila, by měla být sýrárna. Kde nic tu nic, tak pokračujeme pěšinkou nahoru. V tom se zjeví zázračná babička a prý jestli nechceme „jak cheese"? Tak to my hned jó. Návdavkem u ní kupuji sklenici coca coly a tiše doufám, že když tu sladkou bombu vypiju, tak už ten kus musím ujít až do Jambesi. Vypadá to dobře, je to výborná „injekce". Jdeme teď víceméně po vrstevnici a už bychom měli pomalu klesat do Jambesi.
Cestou probíráme „blbosti", třeba životní pojištění a věk rodičovstva. Asi za hodinku začínáme klesat svých 300 výškových metrů a seshora vidíme malebné Jambesi se stupou a praporky. Vrhneme se do modročervené dobře vyhlížející lodže, kterou jsme s Janou vybraly, kluci nám protentokrát dali důvěru: už se těšíme na něco teplého do žaludku. Dnešní etapa byla vážně drsná. Každopádně jsme ale dohonili ztracený den. S úsměvem zjišťujeme, že je zde evropský záchod a zabíráme čtyřlůžkový pokoj. V celém hotelu jsme zcela sami a moc se nám to líbí! U jídelního lístku vrníme blahem, to jsou úžasné ceny. Objednáváme jídlo a s napětím čekáme jaké bude. Pan domácí zatápí v kamnech a my vychutnáváme příjemné teplo a navíc můžu usušit věci, které jsem chytře vyprala a už 2 dny je tahám mokré na báglu a jelikož sluníčko trochu sabotovalo, zůstávají mokré. Takže nyní uschnou v cuku letu. Usedáme k ohni a místní začínají nosit jídlo. Jsme u vytržení: pizza, polévky, brambůrky – vše úžasné!!! Objednáváme další várku. Asi si o nás musí myslet, jak jsme nenasytní, ale nám děsně chutná. Jídlo jim moc chválím a pak přisedá pán i paní domácí a Michal se s nimi dává do řeči. Dozvídáme se tak spoustu zajímavého o maoistech i Nepálu samotném.
Třeba to, že na cestě z Jiri do Lukly či naopak, není vidět turisty a ono je to z bázně před maoisty a hlavně, že v Lukle je nyní letiště a každý má možnost z Kathmandu doletět přímo tam a cestu tak zkrátit o sedm dní. Milý deníčku, cesta z Lukly do Jiri je vážně „drsňácká". Daleko náročnější než výstupy na pětitisícovky, které jsme podnikli. Denně několikatisícové převýšení zdolávané nahoru i dolů a horko a pot. Bude to zasloužené, stihneme-li s klukama ten autobus z Jiri.
24. den
Ráno vstáváme v půl sedmé v Jumbesi. Snídáme v lodži Sherpa Guide. Opět se výborně najíme, pár vajíček do kapsy na cestu a hurá. Dneska to bude 900set metrový kopec, tedy sedlo La Mjura La 3.500 m a pak 2 km tvrdého klesání. Kdo ještě nesestupoval s 20ti kilovým batohem, neví o čem je řeč. Je to utrpení pro kolínka a klouby vůbec. Na to se moc netěšíme. Svítí slunce, obloha je modrá a batoh se ráno ještě nezdál tak těžký. V sedle La Mjura La svačím schované vajco a jačí sýr. Vynikající.
Po pár desítkách metrů, ve vesničce La Mjura, Jana už s hladem nevydrží a jelikož je ještě brzo, hlasujeme zda zůstat na oběd. Podporuji oběd a sundávám batoh. Tomatová polévka je pálivá, tak ji, jako vždy vše pálivé, dávám klukům. Nudle s vajíčkem celkem ujdou. Po obědě začínáme klesat. První bolestivé metry sestoupené dolů. Cesta jde strmě dolů, tak během chvíle sklesáme 900 metrů. Pak ale pozvolna cestička přeruší rychlé klesání a je to nekonečné! Dneska je cestička plná šerpů a chytráci, když odpočívají, tak si s tím košem stoupnou doprostřed cesty a obejít je, je zázrak. Kluci jsou z nich docela nervózní a Petr vypadá, že je brzo šoupne ze skalky dolů. Psychicky to ale vydržel, tak alespoň nedošlo k situaci, že by vyvolal vzpouru šerpů... Teda klesat 2 km už nikdy. Dolů jsme ale hrdě došli a já hned strčila nožky do potoka a odlehčila unaveným chodidlům. Za chvíli přichází Jana s Petrem a jdeme najít noční lodž.
Po třech minutách Michal hlásí nabídku místní „šerpice" a vpadneme do první pěkné lodže. Je tu vše potřebné. Voda, super pokoje a následuje objednávka jídla. Jsou to zase obrovské hody, jablkový kláč, sýrové momo a vynikající obsluha. Zrovna probíhá debata, jak nás dožene druhá skupinka a hlavně stihnou-li autobusy z Jiri do Kathmandu. Právě jsem se neudržela a objednala si i druhý jablkový koláč. Dnes jsme si málem opatřili i kotě. Cestou z oběda jsem na cestičce spatřila roztomiloučké malé šedé koťátko, hned jsem se k němu vrhla a vzala jej pomazlit do náruče. V tom Michal křičí „This your", tak se otočím a tam šerpa s košíkem nákladu a že kotě jde prý s ním. Tak jsem ho poctivě vrátila a šli jsme tedy dál bez kotěte.
Jinak kluci už by nejraději byli v Jiri zítra, myslím že ale v noci nás jít nedonutí. Vypadá to, že po 2 km kopci klesání, je to už moc nebere... a je nám tady dobře.
25. den
Sherpa Guest House – Kinja. Snídáme v sedm hodin, ten výborný apple pie a ládujeme jej do sebe. Pan domácí nám doporučuje lodž v Bhandaru. Dneska budeme stoupat 1.200 výškových metrů a 900 jich zase spadneme dolů do Shivalaya 1.770 m. Ráno neteče voda, tak nás hned obskakuje s hadicí a vede mě do hot shower. Píšeme do knihy vzkaz Darině, že jsme v pořádku, jelikož si myslíme, že budou nocovat ve stejné exotické lodži. Šerpa nám ještě radí cestu po pravém břehu, kde nebudeme muset tak moc sklesat zpátky k mostu.
Dole u vody to vypadá velice exoticky, spoustu palem, citronovníků a jiných exotických keřů. Je azůro a úžasně svítí sluníčko. Výhledy na terasovitá políčka jsou úchvatná. Každý kousek půdy na svahu je zúrodněn. Tato cesta je opět plná šerpů, tak musíme uskakovat z cestičky. Kluci v půlce opět nejsou hladový a tak my s Janou zůstáváme v lodži v Bhandaru. Dáváme si pizzu, tomatovku, brambory a usurpuji colu. Čekáme celkem slušnou dobu a jsme tam samy se spoustou much, brrrr. Po jídle vycházíme dohnat kluky, je před námi ještě 500 výškových metrů z Bhandaru a 1 km sestup do Shiwalayi. Obloha se postupně zatahuje, tak jsme rádi, že do kopce nebude tak pražit. Janča mě brzo zmizí za zatáčkou a já se pomalu potím do kopce. Pár šerpů se se mnou dává do řeči, tak zahajuji svoji obvyklou písničku. Odkud, kam a jak dlouho. Cesta stoupá příkře nahoru a valí se na nás mlha. Nahoře čeká Jana s klukama a už na dálku mě hlásí, jaký udělali kauf s jačím sýrem. Já se hnedle tedy vrhám ke koupi půl kila jačího sýra a je opravdu vynikající.
Sestup je opět bomba, kopec klesá – neklesá. Největší sešup je samozřejmě posledních 100 výškových metrů. Pak je to přískokem z kamene na kámen. Jana ještě stačí zakřičet, že doufá, že zítra uvidíme TUŽKU... moc nechápu, co tím myslí, tak se hned zvědavě ptám, jelikož výrazy tohoto typu mi jaksi unikají. Musím jich zde pár napsat: SVAČÍM NA TO = KAŠLU NA TO, VIDĚT TUŽKU = NEVIDÍM NIC. Cesta dolů celkem uběhla a pohled na Shiwalayu je úchvatný. Čím víc se blížíme, tím víc se to rýsuje. Zblízka už vidíme městečko, které vypadá jak na divokém západě. Petr teda prohlásil, že to vypadá, jako Chánov, ale s tím nemůžeme souhlasit. Míjíme Lodž Shivalaya Hilton a vybíráme River Lodž. Cena za nocleh je opět 10 rupek. Máme opět čtyřlůžkový pokoj. Objednáváme jídlo a pozorujeme ruch města.
26. den
Ráno nemusím spěchat, neb do Jiri to bude tak za 5 hodin. Snídáme banánový horký koláč, je úžasný. Loučíme se s naším pohostinným šerpou a přecházíme lodž směrem na mostík. Hned po mostě začínáme stoupat. Sluníčko pálí do čela a zase potíme krev. Za chvilku doháníme oslíky, kteří zabírají celou cestu a my ne a ne je předejít. Jakmile brodí vodu, my je nadeženeme přes most. Cestou mě dožene nepálský mladík: začíná být velmi komunikativní, hnedle mi nabízí služby své agentury na raft a ať prý přijedeme na měsíc zas a naučí nás nepálsky. Za chvíli docházím moji skupinku a v sedle dáváme sýrovou pauzu.
Jiri už svrchu vidíme a víme, že máme spóóustu času, tak se můžeme z kopce courat. Do Jiri přicházíme asi v jednu po široké prašné „silnici", kterou lemují stánky se vším možným. Trochu už nás to připravuje na ruch v Kathmandu. Ubytováváme se v hotelu Shepra Guest House. U syna majitele lodže objednáváme lístky na bus do Jiri, v 7.00 pojede expres přímo do Kathmandu. Rozdíl mezi expresem a „běžnou linkou" je v době. Expres prý 8 hodin cesty a běžná linka 13-14 hodin. Tak uvidíme jaký časový koláč nám cesta uřízne.
Po jídle se jdeme projít do města na bazar a v tom vidíme Jarču opírajíc se o hůlky v plném rázném kroku. Křičíme, tý brďo, to není možný, že to stihli a jsme rádi, že se shledáváme. Jarča se nám impulsivně vrhá do náruče. Za ní kluše Pepa a za chvíli vidíme už Darinu, Jirku a Hanku. Hned je vedeme do lodže. Usedáme do vrchní restaurace a vyměňujeme si zážitky z oddělené cesty.
Darina s Hankou, Jirkou a Pepou a Jarkou nám líčí, jak je doprovázela skupinka maoistů. Věkově byli prý v rozmezí od deseti do třiceti let. Pak se ptali, zda jim mohou nějak pomoci, zjišťují, jak pomoci a vychází najevo, že by jim pomohlo darování videokamery, foťáku, či telesk. hůlek. Nic jim ale nedali a Hanka neměla dost občanské statečnosti je fotit (jak doslovně řekla). Najednou křičí Pepa: „Jé Nováci!" Je to neuvěřitelné, ale Ivoš s bráchou to stihli z Lukly do Jiri za 4 dny. No jo, orienťáci. Milý deníčku, už nemůžu skoro psát, každý má spoustu zážitků z cesty a já se přece nemůžu soustředit, tak možná za chvíli.
27. den
Jiri – Kathmandu V Jiri vstáváme kolem 6.30, jelikož v sedm nám jede náš expres, tak ať využijeme naše místenky. Po banánovém koláči se hrneme chytit bus, máme sice lístky koupené dopředu, ale sedadla jsou obsazená, tak majitel lodže, ve které jsme spali nám jde pomoci vybojovat sedadla. Daří se, nahazujeme bágly na střechu a usedáme. Darina bojuje s místním navigátorem, ať batohy alespoň přivážou, ale nějak se to míjí účinkem. Nutno podotknout, že necestujeme sami, ale jedou s námi místní, takže to vypadá na dobrodružnou cestu. Řidič šlape na plyn a vyrážíme. Na to, že jedeme expresem máme další zastávku už za tři minuty a následující za minut pět. Nastupují další Nepálci. Nahoře nad městem to vypadá na první policejní kontrolu. Místní vystupují, my zůstáváme tvrdohlavě na svých místech. Kluci tuto pauzu využívají v náš prospěch, lezou na střechu a připevňují naše batohy.
Cesta do Kathmandu je dlouhá asi 180 km a my bychom ji po místní silnici měli zvládnout za 8-9 hodin. To proto, že jsme expres, jinak bychom jeli hodin i třináct. Každopádně po policejní prohlídce jedeme do těch nekonečných serpentin, olemovaných hlubokými srázy. Máme informaci, že tento autobus nestaví, až v poledne na půli cesty na rychlý oběd. Tato informace se ukáže jako pravdivá, opravdu jedeme a nestavíme za žádných okolností. Uvnitř autobusu to vypadá asi tak, že místní Nepálci, nenavyklý tomuto druhu cestování a takové krkolomné jízdě, zvrací z otevřených okýnek a mají přitom hlasité projevy. Řidič tuto situaci neshledává vážnou, tudíž nestavíme nikde. Při mém pitném režimu se mně chce brzo na záchod a tak si říkám, jakpak se bude řešit tato situace. Autobus je sice ve velmi pojízdném stavu, ale tlumiče už ne a místní silnice a styl řidičovy jízdy nás často nadnáší nad sedadla a u mě zároveň způsobuje velké nutkání jít čůrat. Stále si opakuji: „nestavím, nestavíme", ale nepomáhá to.
V tom se ze zadních řad autobusu hrne mladý Nepálec k předním dveřím, tak ve mně žhne jiskřička naděje, že by šel na toaletu a my přece jen zastavili. NE. Přední dveře autobusu se sice otvírají, ale my jedeme neustále dál. Bohužel zezadu nevidím, ale mám pocit, že místní mladík vykonává potřebu za jízdy z autobusu. Ptám se Hanky, sedící u okýnka, jak to teda je, ale odmítá otevřít okno a vyklonit se, aby nebyla pokropená. Už se dost kroutím, ale při této představě stále vyčkávám. Projíždíme vesničkou a najednou stavíme, pravděpodobně jedna z dalších zastávek. Na nic nečekám a hrnu se dopředu ke dveřím. Všichni se smějí, jelikož jsme uprostřed skoro tržiště plného lidiček. Je mi to jedno, vybíhám a konám svoji malou potřebu. Povedlo se, neujeli mi. Pokračujeme v cestě za dobrodružstvím. Nepálci pořád zvrací, Darina rozdává prášky na žaludek, Nepálci je s důvěrou polykají – i já si jeden pro jistotu dávám. Je to neskutečná cesta, ale řidič se nedá, troubí a jede. Hlasové projevy špatně cítících se a zvracejících Nepálců nezní zrovna jako rajská hudba. Je to na poslouchání vysilující a našemu cítění jízdy to nepřidává. I z autobusu zahlédneme ty několikatisícové zasněžené hory, dokonce vidíme i Annapurny.
Asi po hodině jízdy slyšíme velké prasknutí a konstatujeme, že jsme píchli. Pomocník řidiče vybíhá ven zjistit situaci. Ano, píchli jsme. Ovšem naskakuje a jedeme dál. Nás nic nezastaví. Jedeme po ráfku... a proč vlastně ne? Sjíždíme k řece do údolí, kde je jakási dřevěná kůča a v ní pán s pneumatikami. Stavíme u místního automechanika a ten sundává kolo, vyspravuje duše. Zpoza autobusu se vyndává náhradní a řidič jich nachází několik propíchaných a protrhaných. No, máme čas, tak proč nespravit všechno teď. Centrum místní autoopravy je ve středu náměstíčka obestavěného krámky, které se vyznačuje hlavně tím, jak řekl Michal, že je všude nablito a nasráno. Milý deníčku, promiň, ale takhle to opravdu řekl. Místní trhovci nám doslova vnucují banány, vajíčka, citrusy atd. Zhruba po hodině, se oprava daří a my vyjíždíme dál. Nechápeme to, ale Nepálci sedící vedle nás přes uličku zvrací pořád, i když nemůžou už v žaludku nic mít. V poledne zastavujeme na oběd. Ve vesnici je vše připravené nudle, dalbát atd. Všichni se nahrnou do místních stravoven. Já při prvním soustu nudlí vyplivuji pro absolutní pálivost a tak je dojídá Petr. Po jídle – nejídle jedeme dál. Jsme už všichni děsně rozhrkaní, a to jsme teprve za půlkou, uf. Další kilometry ubíhají v podobném duchu. V 16.00 už vidíme Kathmandu a v 16.30 jsme na autobusovém nádraží v centru bláznivého města. Večer vše patřičně oslavujeme v Everest Steak Housu a prohlížíme první fotky, které jsme nechali narychlo zhotovit.
28. den
Kathmandu, Patán Ráno je celé město neuvěřitelně prázdné a tiché. Je to velmi nezvyklé. Záhy se dozvídáme, že celé Kathmandu stávkuje kvůli maoistickým povstalcům. Komplikuje nám to sice plány, ale bezprostřední nebezpečí nehrozí. Vyrážíme tedy do starobylé části Kathmandu Patánu. Je konec října a ulice Kathmandu jsou neuvěřitelně rozpálené. Asi po dvou hodinách chůze přicházíme na náměstí starobylého Patánu. Obdivujeme velkolepé stavby a snažíme se vstřebat tu zvláštní atmosféru.
Napadlo nás, že zpátky bychom mohli použít místní super dopravu „rikšu". Na náměstí jich stojí několik desítek, takže jakmile projevíme zájem o odvoz, sesypou se na nás všichni jako vosy. Začínáme smlouvat o ceně a jakmile ji srazíme na přijatelnou, vybíráme tři povozy. Já, v rámci solidarity se starším nepálským majitelem „rikšového povozu", dávám nabídku právě jemu a dvěma mladším Nepálcům. Do rikši se vejdou tak dva lidičky, nás je pět, takže tři rikši budou akorát postačovat.
Bráchové Novákovic usedají k mladému povozníkovi, i Michal si vybírá svého „rikšmena" a my s Jančou samozřejmě preferujeme nechat vydělat staršího, unaveně vypadajícího Nepálce, který ale bude mít jistě dost síly na cestu. Kluci nám mávají a s velkým úsměvem (jako by nedůvěřovali řidiči, kterého jsem vybrala) odjíždějí směr Tamel. My s Janou taky usedáme a i náš řidič začíná šlapat do pedálů. Po rovině to jde celkem dobře, máme kluky ještě v dohledu. Pak přichází celkem výrazný sjezd, tak se držíme zuby nehty, abychom nebyly náhodou vyklopeny.
Po rušné křižovatce začíná prudký kopec. Kluky už nevidíme a stačí jediný pohled na Janu a vím, že sdílí absolutně stejný názor, jak dobře jsme vybraly. Náš řidič začíná pozvolna funět, zvedá se ze sedla a šlape do pedálů ostošest. Velmi kriticky zpomalujeme a „rikšmen" si utírá zpocené čelo. Začínám být hrozně nervózní, že se takto za úplatu vezu a on se chudák tak neskutečně dře.
Říkám si, že člověk v těchto končinách nemá věci tak vnímat, ale moc to nepomáhá. Navrhuji, že seskočíme a pomůžeme tlačit. Je to skoro těžké rozhodnutí, protože nebohý rikšák by se mohl urazit. Máme tedy dilema jako hrom. Psychicky to nevydržím a seskakuji jako první. Janča mě v tom samozřejmě nenechá a hned mne následuje. Nepálec hned spráskne ruce, ať naskočíme, že je vše ok. Nemůžeme to však jaksi akceptovat, neboť v posledních vteřinách naši rikšu s naším lidským zatížením dokonce tlačil. Navrhuji mu tedy, že budu chvíli řídit já. Kouká na mě sice nevěřícně, ale hned souhlasí, takže ještě v kopci sedám za řidítka, Jana za mě na sedačku a vyrážíme.
I přesto, že je tento stroj bez jakýchkoliv převodů (taková plečka) rozjíždím se plynule a bez problému. Nepálec odmítá nasednout, asi mi nevěří, že bych je oba uvezla. Trochu na to teda šlápnu a hned mu do kopce ujíždíme. Až když slyším dávivý kašel z toho, jak se nás snaží chudák dohnat, zastavuji, aby snad nezemřel zde v kopci a on už naskakuje a usedá vedle Jany a frčíme. Působíme v provozu obrovské pozdvižení, přece jen není tak běžné, že by zákazník vozil řidiče. Ostatní na nás uznale kývají, tleskají a smějí se. Je to super, jsem ve svém živlu. Malým nedostatkem sice je, že zde v Nepálu se jezdí vlevo a tak při odbočování na křižovatce mám trochu problém se zařadit. Zároveň při točení řidítky doprava, jede stroj ještě nějakou dobu doleva, ale jsou to vlastně maličkosti. Vážně šlapu do pedálů, vážně vezu v rikše cestující! Plním si tak další ze svých snů a s blaženým výrazem na tváři musím vypadat velmi nepřirozeně oproti ostatním řidičům, pro které je to denní chléb. V tom ale nezvládnu zatáčku a řítím se do škarpy, Nepálec hbitě vyskakuje a podpírá rikšu, která by se bývala jistě převrátila. Ráda mu přenechávám řízení a sedám si k Janě, která se pořád (nevím proč) směje mému výkonu.
29. den
Ráno odjíždíme na rafty na řeku Trisuli. Původně nás mělo jet sedm, ale Janča se necítí dobře, tak jedeme v šesti. Bráchové Nováci, Jarka, Pepa, Petr a já. Z Kathmandu vyjíždíme busem po sedmé hodině. Jedeme dlouho a řeka pod námi vypadá nestále velmi stojatě. Už z toho začínám být nervózní. Místní CK v Kathmandu jsme vyplatili každý 20 USD a tak si říkám, že jsme pěkně naletěli a většinu času strávíme v autobuse.
Obava se naštěstí nenaplňuje a tak po necelých 3 hodinách jízdy naši raftovou skupinku řidič vyklopí uprostřed silnice u polorozbořeného a opuštěně vypadajícího domu. Zamává na pozdrav a odfrčí. Po pár minutách začínají vycházet místní Nepálci a přinášejí plastové sudy, ze kterých vyndávají mokré záchranné vesty, přilby, ale i talíře, hrnce a táci. Neuvěřitelný pohled! Vypadá to, že veškerý materiál byl v sudech uzavřen celkem dlouho od poslední vodní výpravy. Trochu se nám ztrácí úsměv, ale majitel raftu nás uklidňuje, že vše je ok. Místní odnášejí splasklý raft i pádla k řece a my jsme vyzváni k dalšímu čekání. Zbylá nepálská omladina se pouští do mytí talířů, hrnků a dalšího nádobí v místním přítokovém kanálu, tekoucím podél silnice.
To už nevydržíme a sdělujeme ať nádobí neumývají, že se raději postíme. Když už jsme přežili v horách, přece se kvůli hygieně nesložíme tady. Začínají nás zatvrzele přesvědčovat, že jídlo bude dobré, jelikož jej dovezou z Kathmandu. Za chvíli opravdu před stavením zastaví projíždějící autobus a vyhodí pár krabic. Za 15 minut se scéna opakuje s dalšími bedýnkami. Také se dozvídáme, že naše skupina není úplně kompletní a z Kathmandu prý dorazí další Evropané a my tak v pohodě obsadíme oba dva rafty. Mezi tím se Nepálci zuřivě vrhají na obsah potravinových krabic a na dvě stejné hromádky rozdělují vajíčka, pečivo, konzervy s fazolemi atd. Jedna z hromádek je naskládána do vodotěsného sudu a zbytek potravin zřejmě poslouží pro početnou rodinu na další týdny. Vypadá to, že do konce již s balíkem jídla dorazila i posádka dalšího raftu. Nic nám tedy nebrání vrhnout se k vodě.
Náš nepálský kormidelník nám v angličtině osvětluje techniku jízdy, povely a případnou záchranu. Po této lekci se chápeme pádel a usedáme na nafouknuté válce raftu. Musím zdůraznit, že kromě jediného profíka nemáme v naší posádce čistokrevného a nadšeného vodáka. Ale zkušenosti z větších, či menších evropských peřejí na raftu máme více méně všichni. Dostáváme pokyn k akci a tak s nadšením noříme pádla do zpěněné vody. Vypadá to, že to bude pohodovka, tak máme trochu zklamané výrazy. Jedou s námi dva doprovodné záchranné kajaky. Doháníme posádku prvního raftu a ti na nás okamžitě pádlama cákají „kubíky" vody. Nedarujeme jim samozřejmě nic. Kormidelník žene náš raft na velký oblý kámen vyčuhující z vody, na který kolmo najedeme a pak po něm zase sklouzneme dolů. Jéžiši, to je jak v zoo, takové atrakce. Proto tady přece nejsme. Proud je průměrný, žádné větší peřeje nepřicházejí a to největší zklamání teprve nastává.
Po hodině jízdy přirážíme ke břehu a vypadá to na piknik ze sudu. Jídlo z bezpečnostních důvodů moc nejíme a totálně znechuceni, na jakou „turistickou opičárnu" nás to nachytali, se smiřujeme s tím, že i po jídle proběhne něco podobného. Skupinka druhého raftu nijak nedbá hygienických varování a baští připravený majonézový salát. My zůstáváme zdrženliví a tak zbaštíme alespoň pečivo, okurku a typické maličké banány.
Znovu nasedáme na raft a pokračujeme ve splutí říčky Trisuli, nyní uzavřeni ve velkolepém skalnatém kaňonu. Z klidu nás vyruší výrazný hukot následujících peřejí. Wauuw, jupííí, konečně něco těžšího. Tak přece tu nejsme zbytečně. Ovšem než se stačíme vzpamatovat, přehoupne se přes raft obrovská vlna a peřeje si s námi začínají, i přes naše úsilí, legračně pohrávat. Tak to jsme nečekali, konečně trochu adrenalinu. Po bouřlivých vlnách následují vždy úseky klidnější vody. Je to jediná záchrana, jelikož po sjetých peřejích se hladina vody v raftu rovná té okolní v řece, máme jaksi v raftu díru. Voda je pekelně ledová a my všichni drkotáme zubama.
Na tomto klidnějším úseku vždy jen tak tak stačíme kýblem vodu vylít a už se zase blíží hukot dalších peřejí. Neslyšíme vlastního slova a v šumu vln zanikají rovněž i výkřiky povelů kormidelníka. Učíme našeho nepálského rafťáka české vpřed a kontra a on nás na oplátku to jejich. Vlny se stupňují a my jásáme a hlasitými projevy se vzájemně povzbuzujeme. Pak už to jde jen neustále dokola. Peřeje, voda v raftu, vylévání vody, peřeje, zatopený raft, naše drkotající zuby a tak se to periodicky střídá. Už to ale trvá moc dlouho a my bychom se rádi zahřáli, ale máme, co jsme chtěli. Nejvíc promrzlý je Libor, nejhubenější a nejkostnatější článek naší výpravy, který férově drkotá zuby tak, že to všichni zřetelně slyšíme. Doporučujeme mu práci s kbelíkem, ať se při vylévání vody z raftu alespoň trochu zahřeje. Přichází další série peřejí a peřejek, když se na břehu objeví stanové tábořiště. Ano, ano, je to cíl naší vodácké cesty. S chutí shazujeme mokré a ledové vesty, odhazujeme pádla i přilby a vystavujeme svá promrzlá těla odpolednímu slunci. Akce, která na začátku vypadala jako ztracená, se obratem změnila v docela akční zážitek. Tudíž naše loučení s pány od vody už proběhlo se šťastným a širokým úsměvem na tváři.
NAMASTÉ NEPÁL
30.,31.den
Letecký krkolomný transport, čekání, let, mezipřistání a čekání a let.
Nepál Kathmandu Bangladéš Dháka Spojené Arabské Emiráty Dubaj Itálie Řím Německo Frankfurt ČR matička Praha
Comments