Divočina, divočina a zase divočina
Peníze se dají utrácet různě. Kdybychom sečetli všechno co jsme kdy za cestování utratili, možná bychom teď měli… Fakt moc pěkný auto? Trochu víc na účtu. Ale co máme takhle? Stovky vzpomínek. Na místa, barvy, chutě, vůně, lidi, kultury, ale hlavně sdílené zážitky. Máloco tmelí přátelství tak, jako společná cesta (a nemusí ani vést přes půl světa). Prostě dobrodružství, na kterém se občas něco pokazí, dějí se věci, které neplánujete, ale právě ty, v kulisách krás téhle neskutečné planety připomínají, že žijeme tady a teď. A ať už to bude trvat jakkoli dlouho, tvoříme si vzpomínky, které nám (snad kromě Alzheimera) nikdo nesebere. Vzpomínky nesežere inflace a s dobrými přáteli po boku projdeme i tou nejhorší bouří. Ta nejlepší investice. Do přátelství. Do cestování. Do zkušeností a rozhledu. Do zážitků. Do života.
Parťáci na každou legraci
Honza, toho času žijící na Floridě a zkoumající život na Marsu. Jeho velké téma na naší expedici je, jak pomocí hlíny do bot provádět re-infekci méně smradlavými bakteriemi. Hravý a veselý vědec, velká paráda.
Míša horolezkyně. Občas nám hází hlínu do stanu a polévá mě nápoji, ale nejsympatičtější na ní je snaha nafukovat karimatku pytlem. Aby voda z dechu nezapříčinila problémy ve vnitřním okruhu karimatky. My ostatní nafukující karimatku ústy a kašlající na tuto teorii, fungujeme s tím, že jí pak doma necháme viset tak týden "otevřenou" a možná vyschne / možná ne.
Verča a Marťa - dobrodružky mému srdci blízké humorem a konverzacemi. Vždycky mající alternativní nápady na vylepšení našeho výletu a všemi smysly pro rošťárny.
Marťas, vtipálek zahrnující nás kouzelnými historkami z jeho cest. V oblibě mám samozřejmě nejvíce ty psychologicko analytické rozbory směrem k účastníkům. Výherce největšího 100 l batohu v kombinaci s 50 l batohem na jednodenní výšlapy. Unese všechno.
Michal, nejvyšší introvert skupiny, kterého se našimi neustálými řečmi snažíme vyprovokovat. On je ale držák poker face. Nakonec, ale i on nevydrží příval speciální energie při výstupu na Bonanza Peak a "pustí páru".
Jarda. Strašně bych chtěla mít takovou rozvážnost. Často je vidět jak jsme zrychlení a ještě než Jarda dokončuje věty, my už doplňujeme slova. Je to vodák každým coulem s jedinečnými historkami ze seakajaků, které chceme taky zažít.
Český Honza. Tady stačí jediný komentář: "To za tu fotku stálo".
Zbyňda. Tmelitel skupiny, který přistoupí na každou špatnost. Fascinující sledovat vědecké hovory co má s Honzou, i když se snažíme držet krok zuby nehty, nakonec nás "neznabohy" vždycky ztratí. Inspirativní a s úsměvem od ucha k uchu. Teď když vím, že ho máme v zálohách, mohu klidně spát.
Aljaška je nejsevernější část USA. Sousedí s Kanadou a od Ruska jí dělí pouze Beringova úžina. Na spodní straně ji pás ostrovů spojuje pomyslnou linií až s poloostrovem Kamčatka. Je to území nekonečných lesů a dlouhé zimy. Naprostá většina obydlených oblastí je kolem pobřeží a podél řek, centrální a severní část je divoká a neobydlená.
Zajímavostí je, že Aljaška dříve patřila Rusku, až v roce 1867 ji Spojené státy americké od Ruska oficiálně koupily – za cenu přibližně 2 centů za akr. Na Aljašce žije mnoho domorodých obyvatel – Eskymáci, Aleuti a původní Indiáni, z nichž nejpočetnější je kmen Tlingitů. Proto je zde kromě angličtiny ještě na dvacet dalších úředních jazyků. Při cestování po Aljašce máte možnost využít všech dostupných dopravních prostředků: automobil, čtyřkolky, malý hydroplán, mořský kajak, raft i loď. V zimě si můžete zkusit psí spřežení. Do divokých rezervací se často nelze jinak dopravit.
Aljaška je stát nacházející se na západním pobřeží Spojených států amerických, v oblasti pacifických států v západním regionu USA. Aljaška, která leží převážně na stejnojmenném poloostrově a která tvoří exklávu Spojených států, je nejsevernějším, nejzápadnějším a největším státem USA. Na východě hraničí s kanadským teritoriem Yukon a na jihovýchodě s kanadskou provincií Britská Kolumbie, která ji odděluje od kontinentálních Spojených států (vzdálenost Aljašky od státu Washington je přibližně 800 km). Severní a severozápadní ohraničení státu tvoří Severní ledový oceán, zbytek poloostrova a území státu je ohraničen Tichým oceánem.
Se svou rozlohou 1 717 856 km² je Aljaška největším státem USA, v počtu obyvatel (přibližně 733 tisíc[2]) je však třetím nejméně lidnatým státem USA a s hodnotou hustoty zalidnění 0,5 obyvatele na km² je na posledním 50. místě. Hlavním městem je Juneau s 30 tisíci obyvateli. Největšími městy jsou Anchorage s 300 tisíci obyvateli, dále Fairbanks (30 tisíc obyv.), Sitka (9 tisíc obyv.), Wasilla (9 tisíc obyv.) a Ketchikan (8 tisíc obyv.). Aljašce patří 8980 km pobřeží Tichého oceánu a 1706 km pobřeží Severního ledového oceánu. Nejvyšším bodem státu a zároveň celých USA je vrchol Denali s nadmořskou výškou 6190 m v Aljašských horách. Největšími toky jsou řeky Yukon a Kuskokwim.
První Evropané prozkoumali pobřeží Aljašky ve 30. letech 18. století, stejně jako v dalších desetiletích se jednalo o Rusy. Ti zde na konci 18. století založili první osady a i přes několik španělských expedic do oblasti se region stal součástí Ruska. Jméno Aljaška pochází z této doby, ruský název „Аляска“ pro celý poloostrov byl pravděpodobně odvozen z aleutského výrazu označujícího oblast Aljašky. Celé území odkoupily od Ruska v roce 1867 Spojené státy, které zde zřídily v roce 1912 teritorium, jež existovalo téměř 50 let. Aljaška se 3. ledna 1959 stala 49. státem USA.
Klimatické poměry
Na území Aljašky se rozkládají polární a subpolární oblasti chladného podnebného pásu, vlhká přímořská oblast mírného pásu a oblast vysokohorská.
Polární oblast zahrnuje polární pustiny, kde je trvale zmrzlá půda. Jde o nejsevernější oblasti Aljašky nacházející se severně od Brooks Range za severním polárním kruhem. V těchto oblastech jsou dlouhé zimy a krátká studená léta, devět měsíců v roce zde průměrná teplota nepřesáhne 0 °C. V zimě trvá více než dva měsíce polární noc, v létě je více než tři měsíce polární den. V těchto polárních oblastech jsou srážky nízké, průměrně okolo 200 mm ročně. V některých oblastech jsou srážky hojnější a přicházejí především ve formě sněhu.
Subpolární oblast představují tundry, kde v letních měsících půda rozmrzá do hloubky několika decimetrů. V působení tohoto pásma se nachází vnitrozemské oblasti – okolí města Fairbanks, nížiny podél řek Yukon a Kuskokwim. Tady střední teplota nepřesáhne 0 °C přes polovinu roku. Zima začíná v říjnu a končí začátkem května. nejchladnější období trvá od poloviny prosince do poloviny března, kdy teploty setrvávají po celou dobu kolem −20 °C. pro tuto část Aljašky je příznačná delší mrazivá zima, kdy sněhová pokrývka leží na zemi několik měsíců. Letní teploty jsou vyšší než v jižnějších částech Aljašky a dosahují průměrných hodnot až kolem 17 °C. Ovšem roční průměrná teplota se pohybuje pod 0 °C. V této vnitrozemské oblasti je srážek o něco více než v nejsevernějších částech, dosahují průměrně 300 mm za rok, ale při minimálním výparu a nepropustném zmrzlém podloží je v půdě vláhy dostatek. Směrem k východu množství srážek stoupá až k průměru 500 mm ročně.
Do přímořské oblasti mírného podnebného pásu náleží jižní pobřeží Aljašky a Alexandrovo souostroví. Tyto oblasti jsou ovlivňovány teplým Severopacifickým mořským proudem (Kuro-šio), který směřuje od Japonska na Aljašku. Moře zde nezamrzá, průměrná roční teplota jižního pobřeží je 2–3 °C, na Alexandrových ostrovech ještě o něco vyšší. Zimy jsou zde poměrně mírné, ale léta naopak chladnější než ve vnitrozemí. Střední teploty nejchladnějších měsíců v roce dosahují jen −10 °C, v některých nejjižnějších místech teploty dokonce nikdy neklesnou pod 0 °C (např. ostrov Kodiak). V létě jsou však maximální teploty jen kolem 14 °C. Přímořská oblast je územím s největšími srážkami v celé Aljašce. Naprší zde ročně až 2000 mm srážek, na Alexandrových ostrovech až 4000 mm.
V zimě nad Aleuty a Aljašku zasahuje z oblasti východní Sibiře Aleutská tlaková níže, z níž proudí bouřlivé větry východním směrem. V létě se tato níže přesouvá západně, nad asijský kontinent.
V roce 1947 byl ve Snag u Alaska Highway v jihozápadním Yukonu oficiálně zaznamenán teplotní rekord −63 °C, nejnižší teplota severoamerického kontinentu.
Medvědi
Medvědi jsou přirozenou součástí života na Aljašce. Nejlepší cesta, jak se jim vyhnout, je vnímat tato běžná pravidla: Medvědi se netoulají po krajině, aby napadali lidi, útočí jenom, když se cítí překvapeni či ohroženi, nebo když jsou přivábeni jídlem. Je proto dobré dělat hluk, když procházíte nepřehledným terénem. Někteří lidé si uvazují „medvědí rolničky“ na batohy, boty i oblečení. Rolničky vystraší medvědy v bezprostřední blízkosti, ale vyplaší bohužel také ostatní zvířata v okolí.
Zásadně nekempujte v blízkosti zdrojů medvědí potravy nebo uprostřed medvědí stezky. Nezůstávejte zbytečně dlouho u míst s bobulemi, u bystřin plných lososů nebo břehů posetých medvědími výkaly. Uzpůsobte vaše tábořiště tak, aby místo, kde budete vařit a jíst bylo vzdáleno alespoň 100 metrů od stanu. V noci zavěste svůj pytel s jídlem alespoň 5 metrů nad zem na strom, případně umístěte na vrchol velkého balvanu nebo na kraj skály. Tam, kde je krajina rovná a bez lesů, přikryjte pytel s jídlem kameny. Tím, že zabalíte svoje jídlo do umělohmotných pytlů se zipem, velmi snížíte šanci, aby ho medvědi ucítili. V žádném případě nenechávejte jídlo přes noc ve stanu, stejně jako zubní pastu, krém na ruce, krémy na opalování nebo cokoliv, co voní.
Pokud medvěd cítí člověka, odejde, všechno ostatní může medvěda povzbudit k ochutnání. Pokud potkáte medvěda na cestě, neotáčejte se a neutíkejte. Zastavte se, nedělejte žádné prudké pohyby a začněte k němu klidně mluvit. Medvědi mají extrémně špatný zrak a mluvení jim pomáhá k tomu, aby pochopili, že mají před sebou člověka. Medvěd stojící na zadních nohách nemá v úmyslu vás napadnout, jenom se vás snaží lépe vidět. Když se medvěd postaví šikmo nebo začne vrčet, tak vás jenom vyzívá k tomu, abyste mu uvolnili místo – pomalu se otočte a odejděte. Ale pokud vás medvěd pronásleduje, nesnažte se utéct, protože se vám to nemůže podařit - medvědi běží rychlostí až 50 km za hodinu!
Vaší poslední šancí je lehnout si na zem, odhodit batoh nebo bundu – s nadějí, že zaměstnají medvěda - přikrýt si rukama hlavu a krk a dělat mrtvého. Pro aktivní obranu proti napadení medvědem lze jednoznačně doporučit obranný sprej, který obsahuje vysoce účinný extrakt z červeného pepře. Tyto spreje jsou efektivní na 10 - 15 metrů, ale musí být použity po větru. Dají se koupit ve všech větších městech na Aljašce.
Začalo to kožešinami
První evropská loď připlula k aljašským břehům 21. srpna 1732, v rámci sibiřské objevné výpravy. Rusové úspěšně zahájili kolonizaci, jež potom pokračovala až do poloviny 19. století. Hlavním městem tzv. Ruské Ameriky se stal Novoarchangelsk na Baranovově ostrově, dnes významný přístav Sitka. Klíčovou obchodní surovinu dlouho představovaly kožešiny z mořských vyder.
Mezitím se však vyhrotila politická situace na Krymu, ve válce proti Rusku postupně stanula téměř celá Evropa a země finančně krvácela. Navíc si Rusové uvědomovali, že je zámořské území v blízkosti britských teritorií dlouhodobě neudržitelné. Rozhodli se proto Aljašku prodat.
Obchodní trhák století
Oblast nakonec získaly Spojené státy, o což se zasloužil především ministr zahraničí Edward Sewel. Vyjednávání s ruskými zástupci trvalo celou noc z 29. na 30. března 1867 a výsledkem byl podpis smlouvy za doslova směšných sedm milionů dolarů (v přepočtu na dnešní ceny asi 105 milionů).
Krátce poté se na aljašském území podařilo objevit zlato a na přelomu 19. a 20. století vypukla proslulá horečka na Yukonu. Když pak byly v 60. letech nalezeny ještě bohaté zásoby ropy, nebylo už pochyb, že se prodej Aljašky zařadil k nejúspěšnějším obchodním transakcím v dějinách.
Kenai Fjords
Dlouhý severský den začal už před několika hodinami, ale slunce ještě nevykouklo nad okolní hory. Městečko Seward a jeho přístav se pomalu probouzejí do každodenního života. Po přístavním můstku se trousí skupinky turistů nabalených ve větrovkách. U hladiny zátoky se sice drží noční chlad, ale tam, kam směřujeme, bude mnohem chladněji. Kapitán a současně průvodce speciální výletní lodi nás vítá na palubě a po nezbytném bezpečnostním poučení odvazuje posádka lana. Vyplouváme a naším cílem jsou hluboké fjordy, strmé skály a mohutné ledovce. Tak by možná mohl znít stručný popis národního parku Kenai Fjords. Ale popsat krásy tohoto kousku světa se pokoušeli už objevitelé v minulých stoletích – a i oni jen těžko hledali slova.
Úzký fjord, na jehož konci leží přístav Seward, se nazývá Resurection Bay – zátoka Vzkříšení. Pojmenoval ho tak ruský obchodník a pozdější guvernér Ruské Ameriky Alexandr Baranov, který zde na konci 18. stol. našel útočiště před bouří. Baranovovi se místo zalíbilo a nechal zde postavit malou pevnost a loděnici. Na vodu tu však byla spuštěna pouze jediná loď, pak si Rusové našli lepší místo na ostrově Kodiak. O více než sto let později si výhodného přístavu povšimli stavitelé železnice do oblasti centrální Aljašky. Den, kdy tu přistála loď s vyměřovači a pracovníky stavebních společností, 28. srpen 1903, se ve městě oslavuje jako den jeho založení. Dlouho však zůstávalo pouhým shlukem stanů, v nichž bydleli dělníci, a celých 20 let trvalo, než byla železnice do Fairbanksu opravdu otevřena.
V dalších desetiletích pak Seward těžil ze své výhodné polohy jako jeden z mála nezamrzajících přístavů na Aljašce. Konkurenční Valdez neměl železnici, a tak se orientoval na silniční dopravu. Prosperita Sewardu skončila na Velký pátek roku 1964, kdy ho postihlo zemětřesení, největší, jaké vůbec kdy zažil celý severoamerický kontinent. Ohnivé peklo z hořících naftových nádrží a cisteren a několik mohutných vln tsunami přístav téměř zničilo. V následujících letech byl sice částečně obnoven, ale váhy se stále více vychylovaly ve prospěch silniční dopravy a s výstavbou aljašského ropovodu získal definitivní prvenství Valdez. Ani železnice nezůstala zárukou prosperity. Dodávky dnes většinou končí v největším přístavu Aljašky Anchorage. Pozůstatkem bývalých přístavních aktivit zůstala jen překládka uhlí z uhelné pánve Healy pro korejský trh.
Z přístavu Seward se jezdí lodí do národního parku Kenai Fjords
Dnešní ekonomika města je založena na komerčním i sportovním rybářství a především na turistice. Seward je proslaven jako „světové hlavní město“ lovu platýsů tichomořských neboli halibutů, největšího druhu platýsů na světě, a současně také jako vstupní brána do národního parku Kenai Fjords, kam se – kromě malého území u ledovce Exit – nedá vstoupit po souši. A tak dnes asi třítisícové město prodělává to, co ruský obchodník předpověděl svým vizionářským pojmenováním zátoky. Získalo mnohem příjemnější ráz a několikrát denně odtud vyplouvají vyhlídkové lodě na různě dlouhé trasy do oblasti, kde se stýká oceán s horami a věčným ledem.
Fjordy a průlivy
Po necelé hodině plavby se dostáváme k výjezdu ze zátoky Vzkříšení. V té chvíli už je každý na palubě plný dojmů a paměťové karty ve fotoaparátech se zaplňují, ačkoliv jsme ještě nedosáhli hranic parku. Slunce svítí na zasněžené vrcholky mohutných štítů, zatímco oceán pulsuje v úzkém fjordu a vytváří na okrajových skaliscích krajky bílé pěny. Na strmých svazích mezi věčným ledem a hladinou Pacifiku roste deštný les mírného pásu. Vysoké srážky způsobují, že smrky sitka a jedlovce zde rostou velmi rychle a vytvářejí podpůrný systém pro husté závěsy mechů a lišejníků.
Kapitán několikrát zpomaluje. Po chvíli připlouváme k stádu sviňuch běloploutvých, které jsou příbuzné delfínům, ale ne tak hravé. Patří mezi nejrychlejší kytovce, takže naše loď jen stěží stačí jejich bleskovým vynořením. Sviňuchy dorůstají maximálně dvou metrů a do úzkých fjordů je většinou přivedou hejna táhnoucích lososů.
Copyright © 2024 Lucie Plicová, Kenai Peninsula Borough
Jak se ocitáme na volném oceáně, houpání lodi se zvětšuje. Někteří cestující mizí do dolního patra lodi a po chvíli se vytváří fronta u toalet. Před lodí se nacházejí skupiny skalnatých ostrůvků, které patří do Aljašského mořského národního útočiště divoké zvěře, jak zní přesný překlad tohoto federálního statutu ochrany. Napravo od nás jsou strmé útesy národního parku Kenai Fjords. Právě tam naše loď zamíří. Proplouváme kolem rozeklaného pobřeží, které ve skutečnosti tvoří vrcholky hřebenů hor zvolna se nořících do oceánu.
Většina území parku je totiž součástí pacifické litosférické desky, jež se již po miliony let pomalu zasouvá pod desku severoamerickou. Třeba při zemětřesení však může dojít i k dramatickému poklesu. Při vzpomínané katastrofě v roce 1964 pokleslo pobřeží během tří a půl minut téměř o dva metry! Skalnaté útesy jsou domovem rozsáhlých ptačích kolonií, a tak zde trávíme nějaký čas jejich obeplouváním. Za chvíli už umíme rozpoznat oba druhy místních papuchalků (chocholatého a černobradého), obdivujeme seřazené alkouny, kormorány, chaluhy a racky.
Papuchalkové (Fratercula) jsou mořští ptáci z čeledi alkovitých. Žijí ve velkých koloniích na útesech nebo ostrovech. Jediné vejce kladou do hnízda v noře, kterou vyhrabou v zemi. Dva druhy, papuchalk chocholatý a papuchalk černobradý, žijí v severním Tichém oceánu, zatímco papuchalk severní žije v severním Atlantském oceánu.
Všechny druhy papuchalků mají převážně černé nebo černobílé opeření, podsaditou tělesnou konstrukci a velký zobák, v období páření výrazně zbarvený. Krátká křídla mají uzpůsobena plavání. Ve vzduchu mávají křídly až 400× za minutu a jsou schopni vyvinout rychlost až 88 km/h.
Copyright © 2024 Lucie Plicová, Kenai Peninsula Borough
Exit Glacier
Když jsme ještě doma koukáme co vidět a co dělat v národním parku Kenai Fjords, zaujímá nás článek o Harding Icefield Trailu. Ovšem text zní doslova: "Zkušení pěší turisté se mohou vydat na 13 km dlouhou stezku Harding Icefield Trail. Procházka ledovcovým údolím zní krásně, ale pamatujte, že každou míli je třeba překonat převýšení 300 metrů. Takže to není výlet pro každého. Navíc vás mohou celoročně překvapit laviny, bouře, medvědi, kteří jsou pozorování ze stezky prakticky denně. Než vyrazíte, zkontrolujte stav stezky – horní část stezky je často až do začátku července pokryta sněhem a může hrozit lavinové nebezpečí. Buďte připraveni na bouřky, silný vítr, intenzivní sluneční záření a náhlé změny teplot."
Realita nakonec nebyla daleko. Nejdříve v infocentru ještě na parkovišti potkáváme rangera, který umí česky. Jeho vysvětlení už nemůže být rozhodně lepší. Vypráví nám, že v osmdesátých letech na vojně odposlouchával české radiové přenosy. Tak se naučil česky. Bohužel potvrzuje, že na horní části stezky je lavinové nebezpečí a nebude tedy možné trail dokončit v celé délce.
Stezka začíná na dně údolí a vine se topolovými a olšovými lesy, prochází loukami plnými vřesů a nakonec stoupá vysoko nad hranici stromů, odkud se otevírá dech beroucí výhled na ledovec. Vrchol stezky je oknem do minulých dob ledových – horizont ledu a sněhu, který se táhne kam oko dohlédne. Čím výše stoupáme, tím hlouběji se propadáme do sněhu. V některých místech by se skoro hodily sněžnice. Zbyněk pak najde alternativní přístup na ledovec a tak i v rámci divočejších podmínek se k jeho části nakonec dostáváme všichni. Napadají nás ale myšlenky, jestli přece jen ten květen nebyl moc ambiciózní plán a zda se i v ostatních oblastech budeme se sněhem potýkat v podobném duchu.
Copyright © 2024 Lucie Plicová, Harding Icefield Trail
Treking na Aljašce
Treking lze provozovat v podstatě dvěma způsoby. První možností je držet se množství značených a v průvodcích dobře popsaných cest, které jsou v hlavní turistické sezóně také hojně navštěvovány. Druhá, dobrodružnější a v aljašských podmínkách často preferovaná možnost je trek divočinou mimo značené cesty. Za přísně regulovaných, ale dobře fungujících a promyšlených podmínek takto například funguje většina trekových etap přímo v nejznámějším národním parku Denali (Denali National Park and Preserve) nebo v největším parku USA Wrangell - St. Elias.
Vždy se jedná o několikadenní putování nejdrsnější divočinou, kde spíš než obtíže s délkou etap a fyzickou náročností nastávají komplikace spočívající především v neprostupnosti krajiny. Často jde o průstup arktickou tajgou a tundrou, kde neexistují žádné stezky. Problémy s orientací a přežitím uprostřed největších a nejbohatších lokalit divoké zvěře (a divokých komárů) na světě určitě budou patřit mezi nezapomenutelné zážitky všech cestovatelů, kteří se k takovémuto treku odhodlají.
V našem týmu máme spousty takových milovníků, kteří vyhledávají všemožné nepropustné a vysoké "křáčí". Čím je ho více a je nepropustnější mají daleko větší úsměv na tváři.
Copyright © 2024 Lucie Plicová, Denali National Park
Denali face to face
Je večer, u stanů v tábořišti v Denali parku vaříme na jetboilu večeři. Koukáme na předpověď počasí na příští dny a holky listují brožurkou, kterou jsme dostali v infocentru při registraci. Celou dobu co už po Aljašce putujeme, nám stále létají nad hlavami malá vyhlídková letadla a naše debaty se několikrát k této možnosti výletu stáčejí, aby vyzněly do ztracena. Ne však dnes večer! Předpověď je neuvěřitelně slunečná a tak začínáme "stavět" leteckou skupinku. Je půl deváté večer. Prohlížíme několik nabídek a Verča s Marťou vybírají Denali Air, které zavírá telefonní linku až ve 21 hodin. Rozhodujeme se během deseti minut a během dalších pár minut (těsně před zavíračkou) voláme do letecké společnosti.
Zjišťujeme, zda je možné objednat let takto na poslední chvíli a to hned na další ráno. Verča vyjednává a my jsme napjatí jak kšandy. Telefonát není u konce, ale usměvavá Verčina tvář prozrazuje, že to klapne. Musíme do devíti stihnout registraci na webu, zaplacení zálohy a zadání váhové kategorie. Přepočet naší hmotnosti na libry je docela výzvou, ale nakonec se vše daří. S leteckou společností si ještě telefonicky potvrzujeme zda je vše v pořádku a plánujeme ranní vyzvednutí poblíž našeho tábořiště.
S výhledem na zítřejší let se usíná skvěle a ráno stojíme na značkách na zastávce a týpek z Denali Air nikde. Přijíždí sběrový Denali autobus a řidič nám sděluje, že pravděpodobně viděl vůz co hledáme na parkovišti u infocentra. S nohama na ramenou tam skoro běžíme. Uf, ještě tam stále čeká. Nastupujeme do dodávky a jedeme na letiště. V Denali Air kanceláři přichází ještě převážení všech letuchtivých účastníků na standartní váze. Naše hmotnostní data většinou škrtají a zapisují aktuální. To jsme moc nezvládli. Ukazuje se, že s váhou pracují opravdu poctivě, když nás rozsazují na strany doleva a doprava malého letadýlka. Doufáme, že vše bude v rovnováze.
Z klimatizace auta mám zablokovaný krk a rameno a modlím se, ať sedím vpravo. Doleva se totiž nemůžu otáčet. Skvělé, vyšlo to. Letí s námi ještě čtyři další Američani. Marťas dostává pokyn od pilota ať nastupuje první. Jakmile vleze do trupu letadla a jde si sednout na vedlejší sedadlo u pilota - čumák letadla se okamžitě pohne k zemi. My ostatní trochu zaváháme, ale věříme, že nakonec naše stranově rozložená váha bude opravdu v rovnováze.
Letět blízko vrcholu Denali, nejvyšší hory Severní Ameriky
Vychutnáváme si úchvatný panoramatický výhled na Aljašské pohoří a jeho nejvyšší vrcholy Denali, Foraker a Hunter. Pohled na ledovce Tokositna a Ruth a na visuté ledovce přiléhající k hoře Mount Hunter. Vidíme spletité řeky, divoce barevné hřebeny a sametová údolí pokrytá tundrou, stoupáme k nedotčeným zasněženým vrcholům a padajícím ledopádům na cestě k hoře.
Posloucháme, jak nám pilot popisuje přírodní divy národního parku Denali. Vidíme Sheldonův amfiteátr, nádherný ledovec Ruth a Velkou soutěsku (nejhlubší na světě). Poté přelétáme nad základním táborem horolezců, který se nachází ve výšce 7 200 stop na jihovýchodním rozvětvení ledovce Kahiltna. Hora Denali, dříve Mount McKinley, nemá se svými 6 168 nadmořské výšky v Severní Americe konkurenci. Dalším primátem, který je s tímto aljašským vrcholem spojován, je fakt, že Denali je nejvyšším vrcholem světa, jenž je celý položen nad úrovní mořské hladiny. Základnu od nejvyššího bodu totiž dělí plných 5 500 metrů.
Ledovec Ruth začíná zhruba 4,8 kilometrů pod úrovní vrcholu Denali. Údolí, jímž postupuje, má na šířku až 1,6 kilometru a během své 16 kilometrů dlouhé cesty spadá o více než 600 metrů dolů. Ledovec lemují až 1 500 metrů vysoké žulové srázy přičemž hloubka kaňonu překonává i hloubku legendárního Grand Canyonu.
Denali
Hora Denali, do roku 2015 zvaná Mount McKinley, je nejvyšší hora Severní Ameriky. Denali v místním athabaském jazyce znamená „vysoká“. V roce 1896 se v jejím okolí pohyboval zlatokop z Ohia William Dickey. Když se dozvěděl, že jeho krajan a jmenovec William McKinley kandiduje na prezidenta, nazval horu jeho jménem. Poté, co McKinley volby vyhrál, název se mezi bělošskými přistěhovalci ujal a dostal se i do oficiálních map. Oficiálně pak nesla tento název od roku 1917. V pozdějších desetiletích však aktivisté v oblasti indiánských práv začali toto přejmenování považovat za neuctivé a poplatné kolonialismu. Aljašská komise pro geografické názvy (Alaska Board of Geographic Names) v roce 1975 změnila jméno hory na lokální úrovni opět na „Denali“ a zažádala o stejnou změnu i na federální úrovni. V roce 1980 došlo k rozšíření oblasti národního parku kolem hory, který zároveň změnil jméno z „Národního parku Mount McKinley“ (Mount McKinley National Park) na „Národní park Denali“ (Denali National Park and Preserve). Jméno hory však zůstávalo na federálních mapách stále stejné. Až v roce 2015 oznámila administrativa prezidenta Baracka Obamy, že hora ponese opět původní název. Po čtyřiceti letech tak bylo vyhověno žádosti aljašské komise z roku 1975.
Klima hory
Hora je kvůli své zeměpisné šířce proslulá nesmírně chladným počasím a také vysokou pravděpodobností výskytu výškové nemoci při výstupu. Stejně vysoká hora na rovníku by měla na svém vrcholu 47 % kyslíku oproti hladině moře, ale Denali má kvůli své zeměpisné šířce kyslíku méně, a to pouze 42 % oproti hladině moře. To souvisí s tím, že mocnost troposféry je ovlivněna rotací Země. Na rovníku je až 19 km zatímco na pólech jen 9 km.
Historie výstupů
První pokus o výstup na Denali učinil soudce James Wickersham v roce 1903, cestou přes ledovec Peters Glacier a Severní stěnu (North Face), nyní známou jako Wickershamova stěna (Wickersham Wall). Tato cesta je však vysoce nebezpečná kvůli množství lavin a do roku 1963 ji nikdo nepřekonal.
V roce 1906 přišel s tvrzením o prvovýstupu polární objevitel Dr. Frederick Cook. Jeho prohlášení bylo od začátku přijímáno s podezřením, ale většinou považováno za pravdivé. Později však vyšlo najevo, že jde o podvod.
V roce 1910 se i přes nedostatek horolezeckých zkušeností o dosažení vrcholu Denali pokusila skupinka čtyř místních, známá pod názvem „expedice Sourdough“ (sourdough znamená „kvásek“ – přeneseně se tento výraz používá pro zlatokopy a zkušené obyvatele Aljašky a severozápadní Kanady, a to kvůli kvásku používanému k výrobě chleba ve zlatokopeckých táborech). Na hoře strávili zhruba tři měsíce. Avšak den, kdy konečně vyšplhali na vrchol, byl velice působivým zážitkem. S sebou si kromě pytlíku koblih a termosky kakaa pro každého nesli přes čtyři metry dlouhý jedlový kůl. Pouze dva ze členů výpravy vystoupili na nižší, Severní vrchol, kde tento kůl vztyčili. Podle vlastního tvrzení jim výstup zabral 18 hodin, což je rekord, který dosud nebyl překonán. Nikdo jim však neuvěřil (zčásti také kvůli nepravdivým tvrzením o tom, že dobyli oba vrcholy) až do roku 1913, kdy byl Denali poprvé opravdu zlezen.
V roce 1912 výprava Parker-Browne horu téměř dobyla, avšak několik set metrů pod vrcholem byla nucena ustoupit pro silně nepříznivé počasí. Nejspíš si tak zachránili život, neboť ledovcem, po kterém stoupali, otřáslo několik hodin poté silné zemětřesení.
První výstup na hlavní vrchol Denali se poprvé zdařil 7. června 1913 výpravě vedené Hudsonem Stuckem. Prvním, kdo se na vrcholku octl, byl Walter Harper, rodilý Aljaščan. Dalšími členy výpravy byli ještě Harry Karstens a Robert Tatum. Posledně jmenovaný později prohlásil: „Rozhled z vrcholu Denali, to je jako dívat se z nebeských oken!“ K výstupu zvolili cestu přes Muldrow Glacier, prozkoumanou již předešlými výpravami, která se často používá i dnes. Hudson Stuck řekl, že poblíž Severního vrcholu spatřil pomocí dalekohledu vysoký kůl.
Tím potvrdil, že expedice Sourdough Severní vrchol skutečně dobyla a její počin je tedy dnes považován za pravdivý. Kůl však nebyl viděn nikdy předtím, ani potom, což do celé záležitosti stále vnáší určité pochybnosti. Stuck také zjistil, že výprava Parker-Browne byla pouhých 60 m pod vrcholem, když se musela vrátit.
Denali je pravidelným cílem horolezeckých výprav i dnes, avšak výstup na něj je stále nebezpečným podnikem – pouze něco málo přes polovinu výprav je úspěšných a do roku 2003 si hora vyžádala téměř stovku lezeckých životů.
Naprostá většina horolezců volí jako cestu na vrchol Západní pilíř, poprvé zlezený v roce 1951 Bradfordem Washburnem, který před tím horu zevrubně prozkoumal pomocí leteckých fotografií. Výstup na horu většinou zabere dva až čtyři týdny.
Copyright © 2024 Lucie Plicová, Denali National Park vyhlídkový let nad ledovci
Copyright © 2024 Lucie Plicová, Denali National Park
Stampede Trail
Autobus z filmu Útěk do divočiny už na Stampede trail není. Avšak místo na kterém v divoké krajině žil Chris McCandless svůj vysněný život, si za cíl stále vybrat lze.
Některé dobrodruhy ta zpráva možná zamrzela, strážcům aljašských lesů se však ulevilo. Aljašská Národní garda nechala 20. června odstranit obřím vrtulníkem z bývalé stezky Stampede Trail vrak starého autobusu, přezdívaný Magic bus (kouzelný autobus), v němž v roce 1992 zemřel čtyřiadvacetiletý Christopher McCandless. Starý autobus se stal oblíbeným cílem tuláků z celého světa - a obětí přibývalo.
Christopher McCandless, známý také jako Chris McCandless, byl poměrně častým vzorkem vysokoškoláka 90. let, který touží sám projet svět. V roce 1990 dokončil studia na Emory University, načež se vydal autostopem napříč celými Spojenými státy. Během své cesty zkoušel vyjít s co nejmenším množstvím finančních prostředků, seznamoval se s lidmi a psal si deník.
V dubnu roku 1992 se dostal až na Aljašku, kde svou pouť završil pěším pochodem po bývalé důlní stezce zvané Stampede Trail, vedoucí k opuštěným zlatým dolům. Tuto stezku přetíná několik říčních toků (Savage River, Teklanika River, Sushana River), zrádných tím, že se za "sucha" dají poměrně snadno přebrodit, ale během delších dešťů nebo jarního tání jejich hladina i síla vodního proudu prudce stoupá.
McCandless, jenž byl vybaven pouze pětikilovým pytlem rýže a potravu si hodlal obstarávat lovem (měl starší poloautomatickou pušku Remington se 400 náboji), přebrodil řeku Teklanika a dostal se až k vraku starého autobusu Harvester K-5 z roku 1946, jenž v době důlního provozu sloužil spolu se třemi dalšími podobnými autobusy jako dočasná ubytovna pro dělníky.
Provoz zlatých dolů byl však ukončen už v roce 1963 (poměrně brzy po jejich otevření) z důvodu dlouhodobé nesjízdnosti vybudované cesty, která byla téměř neustále podmáčená. Autobusy nechala důlní správa s koncem projektu opět odtáhnout, ale jednomu po cestě praskla náprava. Byl proto ponechán na místě a měl sloužit jako nouzové útočiště pro náhodné trampy a lovce. V době, kdy k němu dorazil McCandless, se však nikdo jiný v jeho okolí nezdržoval.
Mladík se ve vysloužilém vraku načas usadil, brzy však začal trpět nedostatkem potravy. Přestože se mu jednou podařilo ulovit i losa, nedokázal uchovat maso pro déle trvající spotřebu, takže většinu kořisti nakonec spořádali vlci. Lesní plody z okolí k utišení hladu nestačily.
Když se ale zesláblý a vyhladovělý rozhodl k návratu do civilizace, zjistil, že je lapený do pasti: řeka Teklanika se od jeho příchodu rozvodnila a on pochopil, že ji nedokáže překonat. V zoufalství se uchýlil zpět do autobusu, z nějž nadále vycházel jen do okolí hledat něco k snědku. Na autobusu zanechal zřejmě někdy v červenci nebo v srpnu 1992 vzkaz: "S.O.S. Potřebuji vaši pomoc. Jsem zraněný, na pokraji smrti a příliš slabý na to, abych se odsud dostal. Jsem tu úplně sám. Nejde o vtip. Ve jménu Božím vás prosím, zůstaňte a zachraňte mě. Sbírám nedaleko odsud lesní plody a vrátím se dnes večer. Děkuji. Chris McCandless."
Do oblasti bohužel nikdo nepřišel, a tak si na smrt vyhladovělý mladík nakonec zalezl v autobusu do spacího pytle, v němž zhruba v polovině srpna zemřel. Jeho rozkládající se tělo našel až 6. září místní lovec, a to byl už Chris více než dva týdny po smrti. Jeho ostatky vážily pouhých 30 kilogramů.
Sláva Magic busu
V roce 1993 se o McCandlessově příběhu dozvěděl americký novinář, spisovatel a rovněž cestovatel a dobrodruh Jon Krakauer (mimo jiné účastník smutně proslulého "závodu" dvou komerčních expedicí o dobytí Mount Everestu, jenž se konal v roce 1996 a zanechal za sebou osm mrtvých. Krakauer sice patřil mezi ty, jimž se podařilo dosáhnout vrcholu a včas se vrátit do tábora, takže přežil, ale účast v expedici si od té doby vyčítal)
McCandlessův osud popsal Krakauer nejdřív v rozsáhlém článku, který vyšel v časopisu Outside, a v roce 1996 ho rozpracoval do knihy Into the Wild (česky vyšla pod názvem Útěk do divočiny), jež se stala jeho zdaleka největším a nejznámějším bestsellerem. Příběh byl přeložen do řady světových jazyků a zaujal i předního hollywoodského herce a režiséra Seana Penna, jenž podle něj v roce 2007 natočil stejnojmenný film. Také ten slavil světový úspěch. K osudu nešťastného mladíka tak obě díla přitáhla pozornost milionů lidí po celém světě.
A tím začala i nová sláva zapomenutého trouchnivějícího autobusového vraku, který se coby "magic bus" stal cílem výprav tisíců dobrodruhů z celého světa, toužících vyfotit se před ním ve stejné póze, v jaké sám sebe zachytil krátce po příchodu McCandless, popřípadě toužili prožít alespoň pár okamžiků v zapomenutém koutu světa.
S tím se však brzy dostavily vážné problémy - jedním z nich bylo notné znečištění celého okolí, protože ne všichni tuláci si počínali v odlehlém koutu Aljašky k okolí šetrně. To však byl jen ten méně vážný problém - tím horším bylo, že s mezinárodní popularitou místa vzrůstal i počet těch, kteří se na cestu k němu vydávali nepřipraveni a dostávali se do podobných problémů jako nebohý Chris. Přestože Stampede Trail není na aljašské poměry úplná divočina, pořád je to odlehlé místo, kde není těžké se ztratit a kde navíc turisté nadále čelí zrádným říčním tokům. To vše bohužel vedlo v uplynulých bezmála třiceti letech k tomu, že McCandlessův osud nezůstal jediný.
Následovali mladíkova osudu
Před pár lety v červenci se tak stal "magic bus" osudný čtyřiadvacetileté běloruské začínající herečce a režisérce Veronice Nikonové, která se utopila při pokusu o přechod řeky Teklanika. Nikonová se vydala k autobusu spolu se svým manželem, běloruským opozičním aktivistou Pjotrem Markelovem, na základě shlédnutí Pennova filmu, jenž oba mladé lidi uchvátil.
Přes Teklaniku byl kvůli sílícímu turismu natažen provaz, jenž měl pěším cestovatelům pomáhat při brodění. Podle Markelova, který šel vpředu, se Nikonová dostala za přidržování se provazu zhruba do poloviny řeky, pak jí ale voda podtrhla nohy. Přestože se jí Markelov podle své výpovědi okamžitě vrhl na pomoc a pokusil se ji vytáhnout, proud byl příliš silný a mladá žena se nakonec ztratila ve vlnách. Když konečně našel její tělo, už ji nedokázal oživit.
V řece Teklanika se utopila také devětadvacetiletá Švýcarka Claire Ackermannová, která se ji pokusila přebrodit v roce 2010. A letos v únoru se magic bus jen tak tak nestal osudným pěti italským turistům, kteří nezvládli cestu od autobusu zpátky do civilizace. Všechny nakonec zachránila armáda, ale jeden utrpěl těžké omrzliny. Podle aljašského ministerstva přírodních zdrojů musely úřady vyhlásit mezi lety 2009 a 2017 celkem 15 pátracích a záchranných operací, které souvisely s výpravami k opuštěnému autobusu.
Copyright © 2024 Lucie Plicová, oblast Stampede Trail
Před čtyřmi lety v červnu tak konečně přetekl pohár úřední trpělivosti a autobus byl za pomoci obřího vrtulníku odstraněn. Případní další cestovatelé tak budou muset vzít za vděk jen jeho filmovou replikou, vyrobenou pro účely natáčení Pennova snímku, která stojí v aljašském městečku Healy, zhruba 40 kilometrů od původního místa magic busu.
K odstranění vraku se pro list The Washington Post vyjádřil i Jon Krakauer, který svou knihou celé cestovatelské šílenství vlastně odstartoval. "Opravdu mě to vzalo. To místo bylo znesvěceno a nyní bylo i vymazáno. Ale je opravdu tragické, že tu lidé v důsledku svých hloupých kroků stále umírali," řekl spisovatel. "Přál bych si, aby autobus mohl zůstat, jak byl. Ale napsal jsem knihu, která ho zničila."
Copyright © 2024 Lucie Plicová, oblast Stampede Trail
Fairbanks
Fairbanks je největší město v aljašském vnitrozemí a druhé největší v celém státě. Podle sčítání lidu z roku 2005 bydlí ve městě 31 324 a v jeho okolí 82 840. Fairbanks je sídlo Aljašské univerzity Fairbanks, nejstarší vysoké školy na Aljašce.
V amerických filmech vždycky davy lidí s pytlema na zádech, popřípadě s vozejčkem nesou nebo vezou svojí várku špíny do prádelny. Vždycky jsem to chtěla zažít! Pít u toho pivo a pokecat s kámošema. Ve Fairbanks se tohle všechno stalo.
Copyright © 2024 Lucie Plicová, Fairbanks veřejná prádelna
Když v nejstarší hamburgrárně ve Fairbanks FAT BURGER na Aljašce sníte na posezení skoro kilového hamburgera, tak se dostanete i s fotkou na zeď cti.
Copyright © 2024 Lucie Plicová, Fairbanks Fat Burger
Aljašský ropovod
Aljašský, či Transaljašský ropovod (anglicky Trans-Alaska Pipeline System nebo zkráceně Alyeska Pipeline či Alaska Pipeline) je hlavní ropovod Spojených států amerických přepravující ropu z ropných polí na severu Aljašky do přístavu na jejím jihu. Byl dokončen v roce 1977 a denně přepraví maximálně 330 000 metrů krychlových ropy. Ropná pole byla na Aljašce objevena již koncem 60. let 20. stol., jejich těžba ale nebyla příliš rentabilní. Impulsem pro těžbu se stala první ropná krize v roce 1973 a snaha USA se alespoň částečně vymanit ze závislosti na OPEC.
Hlavní větev ropovodu vede severojižním směrem a má délku skoro 1300 kilometrů. Začíná u Severního ledového oceánu v Prudhoe Bay a končí ve Valdezu u Aljašského zálivu. Prochází některými aljašskými obcemi, například Wisemanem, Bettlesem, Livegoodem, Foxem, Fairbanksem a Glennallenem.
Stavba ropovodu v této řídce osídlené oblasti čelila řadě obtíží, mimo jiné bylo potřeba překonat tři horské hřebeny, aktivní zlomy, dlouhé úseky s nestabilním permafrostem, mnoho potoků a říček. Také bylo třeba brát ohled na aljašský ekosystém, na migrační cesty sobů a losů.
Severní pól
Přejíždíme Severní pól a zrovna se žení všichni čerti. Naše puštěné rádio v autě přerušuje hudební vysílání a do éteru zní vážné vládní varovaní, abychom se ukryli a kvůli krupobití se nezdržovali poblíž oken.
College Creek
Visutý most přes College Creek, západně od ledovce Gulkana, poblíž Richardson Highway, Při přejezdu máme trochu času na výlet k ledovci Gulkana.
Národní park Wrangell-St. Elias
Největší národní park Spojených států Wrangell – St. Elias leží na hranicích s Kanadou (bilaterální park na kanadské straně se nazývá Canada‘s Kluane NP). Byl vyhlášen v roce 1980 jako část Alaska Lands Bill, Wrangell – St. Elias NP and Preserve. Tvoří jednu z největších divočin na světě. Dominantou parku jsou vysoké hory a obrovské ledovce, je zde devět ze šestnácti nejvyšších vrcholů v zemi. Nachází se zde také Baglei Ice Field, největší subpolární ledová plocha v Severní Americe.
Krajina v parku spadá na severu do tundry bez stromů až po mrazivé zalesněné pláně. Na jihu spadají ledovce z hor do Aljašského zálivu. Pro poznání národního parku lze jednoznačně doporučit cestu do jeho centra, McCarthy. Ta začíná cedulí na silnici, která informuje o tom, že konec lze překonat jen pěšky po mostě. Potom vás varují před možností propíchnutí pneumatiky a nakonec by Vás nejraději poslali nazpátek se sloganem „Drive at your own risk“.
McCarthy Road
McCarthy Road začíná na konci Edgerton Highway v Chitině. Cesta je štěrková a často velmi drsná s mnoha dírami a ostrými zatáčkami. V každém infocentru Vám se zděšeným výrazem v očích řeknou na první dobrou: "Horible road". Trasa sleduje kolejiště zaniklé Copper River a Northwestern Railway a využívá velkolepý most Kuskulana Bridge, postavený v roce 1910, klenoucí se 238 stop (73 m) vysoko nad řekou Kuskulana na míli 17. Je to jedna ze dvou silnic vedoucích do Wrangell. Svatý. Elias National Park, i když není součástí parku, a poskytuje přístup k opuštěným měděným dolům v Kennecott. Nás samozřejmě tyto infprmace nijak neodradili a přejezd po této cestě si strašně moc užíváme.
Rozhodně si nezapomeňte před vjezdem na tuto 60 mil dlouhou silnici natankovat plnou nádrž. Na 17. míli McCarthy Rd. přijedete k mostu Kuskulana River Bridge vedoucímu vysoko nad soutěskou řeky. Donedávna zde nebylo žádné ochranné zábradlí a bylo zde jen obednění, zabraňující sjetí z mostu. Po 60 mílích dorazíte do McCarthy. Je to nádherná horská vesnička, jak vystřižená z westernových knih, se stálým obyvatelstvem od 8 do 12 lidí závisejícím na tom, kdo zůstane přes zimu. Jezdí odtud kyvadlová doprava mikrobusy do starého měděného dolu Kennicott, vzdáleného 4 km. Dále již vede cesta pouze pěšky.
Důl Kennecott
Pokud vás fascinuje historie a průmyslové dědictví, návštěva měděného dolu Kennecott je naprostou nutností, když jste v McCarthy. Tento opuštěný důl se nachází pouhých 5 mil od města a nabízí podmanivý pohled do éry hornictví na Aljašce.
Tento opuštěný tábor pro těžbu mědi je národní historickou památkou. Společnost Kennecott Mining Corporation, založená v roce 1903, provozovala v této oblasti 5 dolů. Kennecott se stal rušným těžařským táborem plným horníků a jejich rodin. V roce 1925 geolog předpověděl, že oblast bude brzy vytěžena. V roce 1938 byl Kennecott městem duchů. Dnes je Kennecott oblíbenou turistickou atrakcí a Správa národního parku v současné době stabilizuje a rekonstruuje mnoho mlýnských a městských budov. Ikonickým pohledem v Kennicottu je obří budova červeného mlýna ze staré Kennecott Copper Company, která stojí 14 pater nad ledovcem Kennicott
Objev mědi a rozvoj dolů
Měď se na přelomu století stala mimořádně cenným minerálem díky vynálezům elektřiny, automobilů a telefonů. V létě roku 1900 prospektoři Clarence Warren a Jack Smith zkoumali ledovec Kennecott a narazili na nejbohatší koncentraci měděné rudy, jaká kdy byla objevena. Vzorky, které odebrali z nádherných zelených měděných útesů Bonanza Peak, odhalily až 70 % čistého chalkocitu.
JP Morgan a několik dalších bohatých rodin spolupracovalo na vytvoření Aljašského syndikátu a vydělávalo na tomto bohatém nerostném zdroji. Najali Michaela J. Heneyho, který předtím postavil White Pass & Yukon Railroad. Heneymu a jeho posádkám trvalo 4 roky neúnavné práce při teplotách až 40 stupňů pod nulou, než postavili kolejové lože a mosty přes drsný terén regionu. Steven Birch, důlní inženýr, byl najat, aby vypracoval těžební nároky Kennecott. Použil psí spřežení k tažení celých parníků, kus po kusu, z Valdezu. Znovu je sestavil na řece Copper River a použil je, stejně jako koně a psí spřežení, k přivezení vybavení a zahájení těžby ještě před dokončením železnice. Železnice byla dokončena v roce 1911 a doly Kennecott se rychle etablovaly jako vzor nejmodernější technologie a progresivního řízení.
Společnost Kennecott Copper Corporation lákala dělníky do tohoto izolovaného aljašského těžařského tábora s vyššími platy, než jaký nabízel kterýkoli důl z dalších 48 zemí. Mlýnští dělníci a horníci bydleli v ubytovnách, pracovali 7 dní v týdnu a posílali peníze domů svým rodinám. Mezi jejich tvrdou prací a vynalézavostí zakladatelů vyrobila společnost Kennecott Copper Corporation rudu v hodnotě nejméně 200 milionů dolarů, čímž se stala jednou z největších světových minerálních společností.
Od uzavření dolů po dnešní dny
Přes všechny počáteční úspěchy si nízká cena mědi během Velké hospodářské krize vybrala svou daň na dolech Kennecott. Do roku 1938 byla všechna známá ložiska rud vyčerpána. Doly se zavřely, železnice se zastavila a Kennecott se stal městem duchů, kde zůstala jen hrstka obyvatel. V 60. letech Kennecott Copper Corporation prodala své pozemky, struktury a práva na povrchovou těžbu společnosti Consolidated Wrangell Mining Co. Společnost Great Kennecott Land Company byla založena v roce 1976 a město a okolní pozemky byly rozděleny a nabídnuty k prodeji soukromým vlastníkům.
Nemovitost koupila skupina lékařů a právníků z Anchorage (včetně Jima Harrowera, zubaře z Anchorage, který provozoval chatu v divočině hluboko v pohoří Aljaška na Stony River – kde zakladatel Alaska.org Bob Kaufman strávil svou první zimu na Aljašce v roce 1988). Brad Meiklejohn z Conservation Fund pomohl Park Service získat nemovitost v červnu 1998. Dnes je toto staré mlýnské město národní kulturní památkou a stalo se jednou z nejoblíbenějších destinací Aljašky.
Copyright © 2024 Lucie Plicová, doly Kennecott
Dostupnost
Od 80. let 20. století se Kennecott stal oblíbenou turistickou destinací, avšak znovu osídlen již nikdy nebyl. Od nejbližšího města McCarthy je vzdálen 7,2 km, spojení zajišťuje placená kyvadlová doprava. Kromě prohlídek samotného městečka múžete vyrazit na túru do opuštěných dolů Bonanza, Jumbo a Erie. Osoby, které se podílejí na turistickém ruchu oblasti, bydlí nejčastěji ve městě McCarthy nebo na soukromých pozemcích přiléhajících ke Kennecottu.
Roku 1986 byl Kennecott zařazen na seznam Národních historických památek Spojených států amerických. Správa národního parku získala do svého vlastnictví většinu městečka roku 1998 a v současnosti pracuje na renovaci všech budov. Některé domy však zůstávají v rukou soukromých vlastníků, stejně jako přilehlé pozemky.
McCarthy, Alaska
Jednou z prvních zastávek, kterou byste v McCarthy měli udělat, je New Golden Saloon, místní napajedlo, které je víc než jen bar. Je to místo pro setkávání komunity, které ztělesňuje ducha Aljašky. Při naší návštěvě byl Salon téměř prázdný, když jsme v podvečer vešli dovnitř, ale nezůstal tak dlouho. Jak večer ubíhal, místo se začalo plnit nejen místními, ale i jejich čtyřnohými přáteli. Ano, psi jsou vítáni a dodávají salonu jedinečnou atmosféru.
Co udělalo naši návštěvu opravdu nezapomenutelnou, bylo živé vystoupení kapely, která později díky naší taneční podpoře hrála jen pro nás. Jako české podporující publikum jsme rozhodně nezklamali.
Copyright © 2024 Lucie Plicová, McCarthy
Copyright © 2024 Lucie Plicová, Národní park Wrangell-St. Elias
Proč stojí za to Aljašku procestovat?
No, záleží na tom, za jakými zážitky se ženete. Jestli vaše vysněná destinace zahrnuje zlatavý písek, teplý větřík ve vlasech a koupání v moři, tak Aljaška asi nebude to pravé ořechové. Pokud vám ale nevadí chladnější podnebí a proměnlivé počasí, láká vás drsná krajina a jste outdoorově založení, určitě vám bude mít co nabídnout.
Aljaška je jedním z nejdivočejších, nejopuštěnějších a nejkrásnějších koutů naší Země. Nejmladší ze států USA se pyšní nedotčenou přírodou, která je plná jedinečných scenérií a divoké zvěře. Na Aljašce můžete celkem snadno narazit na medvědy grizzly, pozorovat velryby nebo se proletět kolem nejvyšší hory McKinley. Čekají na Vás hory, ledovce, oceán, jezera, vodopády, polární záře a především nekonečný klid a romantika.
Aljaška je země mnoha tváří – drsná kráska, krajina ledu, půlnočního slunce i magické polární záře. Rozlohou je zhruba 22x větší než Česká republika, ale nežije tu ani milion stálých obyvatel. S návštěvou Aljašky pochopíte pravý význam slova divočina. Pokud milujete panenskou, člověkem nedotčenou přírodu, není moc krásnějších míst na světě než Aljaška. Čekají na vás dechberoucí scenerie, hory, kterých je tu tolik, že ani nemají jména, ledovce a divoká zvířata prohánějící se po stráních, ale také třeba přímo vedle silnice.
Začátkem nebo koncem sezony se můžete stát svědky té nejkrásnější světelné show, jakou člověk může spatřit. Není nic kouzelnějšího než polární září barvitě roztančené nebe. Uprostřed léta je naopak nejlepší doba na horské túry. Nemusíte mít strach, že se nestihnete vrátit do setmění, ale místo toho si můžete vychutnat půlnoční západ slunce. A když tohle zažíváte se stejně naladěnými, veselými, empatickými, dobrodružnými a hravými parťáky, intenzita zážitku se exponenciálně zvyšuje.
